Na angažmá na jihu Evropy sice nemá nejlepší vzpomínky, i tak se ovšem jednačtyřicetiletý plzeňský rodák, který stále aktivně kope nižší soutěž v Železné Rudě, těší na čtvrteční duel Viktorie v Evropské lize na hřišti Panathinaikosu Athény.
„Viktorka umí překvapit. Jak pozitivně, tak negativně, což jsme viděli třeba o víkendu na Slovácku. Ale z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké přepnout mezi ligou a evropskými poháry, takže se i takový výpadek dá pochopit. V Evropské lize to kluci mají parádně rozehrané a věřím, že i v Řecku uhrají nějaké body,“ míní Knakal.
Před osmnácti lety jste si vyzkoušel angažmá v řeckém Xanthi. Jaké bylo?
Ne zrovna povedené. Trenér, který mě do klubu chtěl, odešel dva dny po mém příchodu do Olympiakosu. Byl jsem tehdy v reprezentační jednadvacítce a za půl roku se hrálo mistrovství Evropy. Vyměnil jsem klub a doufal, že budu víc hrát, ale vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Nedostal jsem vůbec čichnout a kromě přátelských utkání si nekopl. To mě dost přibrzdilo. Měl jsem sice krásnou smlouvu na pět let, ale k čemu, když nehraji? Po půl roce jsem to vzdal a šel pryč. Bohužel to jen potvrzuje, že většina mých rozhodnutí týkajících se fotbalu asi nebyla úplně správná.
Vybavíte si, co vás po příchodu do Řecka zaujalo?
Zaskočila mě kvalita tréninkových ploch. V Xanthi bylo obrovské tréninkové centrum, ale ani jedno kvalitní hřiště. Tráva vypálená, vyprahlá a tvrdá, to mě překvapilo. V kontrastu s tím byl stadion Panathinaikosu. Všichni už tehdy říkali, že je jeden z nejlepších v Řecku a to mohu jen potvrdit.
Ale život na jihu Evropy se vám zamlouval, nebo ne?
Jestli mám něco v Řecku hodnotit pozitivně, tak určitě život mimo hřiště. Je to nádherná země, kde se skvěle žije. Já jsem chodící solární panel, miluji teplo, takže pro mě to bylo úžasné. A hlavně jsem poprvé žil fakt dospělý život, který mě naučil spoustu věcí. Do té doby jsem byl zvyklý na mamahotel, o nic jsem se nemusel starat a netušil, jak se zapíná pračka nebo že se také umývá nádobí. Otevřelo mi to oči a zpětně musím poděkovat rodičům za servis, který mi poskytovali.
Bydlel jste sám?
Naštěstí se mnou byla moje přítelkyně, dnes už manželka. Bez ní bych to asi nedal, hodně mi pomáhala. Sice studovala školu, takže tam byla měsíc a další měsíc v Čechách, ale nějak jsme to dali. Náročné, ale jinak přesně to, co mi vyhovovalo. Místní strava mi strašně sedla kvalitou i původem potravin. Vlastně to souvisí i s tím, co dělám teď, kdy beru svoje tělo jako chrám a chci do něj dát to nejlepší.
Po návratu ze zahraničí jste zamířil do Olomouce.
Tady jsem pak spíš v lize paběrkoval. Sigma, Příbram, Bohemka…. Tam jsem se zranil a angažmá mi vůbec nevyšlo. Pak jsem kariéru trošku restartoval v druholigovém Mostě, kde jsem byl tři roky a docela se mi dařilo. Když už jsem měl potom rodinu, nechtěl jsem moc cestovat, ale být víc doma. Ve finále jsem šťastný, že jsem začal pracovat, protože jsem zjišťoval, že mi život protéká mezi prsty. Dělal jsem deset let, pak si dal chvíli pauzu a teď zase makám, ale v úplně jiné sféře, než jsem původně zamýšlel.
Povídejte.
Snažím se dávat mužům svobodu v oblasti mužského zdraví i v pozdějším věku. Není to složité, ale pokud pochopí ten systém, mohou zůstat déle fit. Nechci, aby se chlapi dožili 150 let, ale chci, aby byli co nejdéle soběstační, zdraví, silní. Důležitý je kvalitní spánek, strava, pohyb, ale i suplementace, přerušovaný půst či nákupní chování. Není to jednoduché, ale dá se to zvládnout. Pár let to studuji a mám ověřené výsledky sám na sobě. Například u regenerace jsem vždycky věděl, jak je důležitá, ale dnes vím proč. Tělo by tehdy zátěž snášelo úplně jinak, kdybych měl současné informace.
Jak jste se k tomu dostal?
Já vlastně takhle žiji, chtěl jsem toho využít a poslat dál. Protože když vidím, že borci ve zralejším věku fakt tápou, tak je škoda jim tu cestu neukázat, aby byli prostě v pohodě. Sám se o sebe intenzivně starám tři nebo čtyři roky a extrémně to pociťuji. Mám čistou hlavu, funguje mi neuvěřitelně tělo, ani nepamatuji, kdy jsem naposledy marodil. Navíc musím říct, že mě to strašně baví a naplňuje.
Plzeň dál neporažená, Spartě pomohlo bodlo, body má i Sigma. A do jara ve třech? |
Máte přehled o současném dění ve fotbale, o Plzni?
Fotbal už moc nesleduji. Občas kouknu na Viktorku, ale prioritou je rodina a práce. Nedostanu se na stadion ani na poháry. Když mám čas, jedu do Železné Rudy. Ale přehled mám. V Evropské lize podává Plzeň výborné výkony, ještě neprohrála a věřím, že to potvrdí i na hřišti Panathinaikosu.
Nelákalo vás po kariéře zůstat u fotbalu třeba v trenérské roli?
Dobrá otázka. Lákalo, ale zároveň odrazovalo. Samozřejmě, nějakou zkušenost jsem měl a myslím, že jsem něco nabral i ze zahraničí. Mohl bych někomu něco předat, pokud jde o mladé. Jenže já jsem se svou paní od patnácti let a ona veškeré víkendy trávila se mnou na fotbale. V tomhle jsem nechtěl pokračovat, naopak to rodině vrátit. Netrávit dál víkendy na hřištích a věnovat tomu extrémně mnoho času. Vidím u ostatních kluků, že být trenér je kočovný život. To nechci.
Ve své době jste proslul házením dlouhých autů, dnes je to téměř běžná činnost. Trénoval jste nějak speciálně tuto disciplínu?
Právě že vůbec. Ale objevil jsem v sobě, že to jde. Vyplynulo to ze situace, že jsem hrál krajního obránce a akce rozehrával. Ta schopnost souvisí asi s tím, že jsem hypermobilní, mám šlachy i svaly relativně povolené. Nepotřeboval jsem do hodu dát tolik síly, ale spíš ten švih. V té době jsem koukal na oštěpaře Jana Železného, který házel daleko hlavně díky technice. Pro mě to byl přirozený pohyb a nepotřeboval jsem tam dávat sílu. Klíčové bylo mít suchý balon, aby pevně držel v rukou. Dneska třeba Durosinmi hází opravdu daleko, ale na můj vkus je to takový kopec, který letí příliš dlouho. Nicméně je to v dnešním fotbale ohromná zbraň.
Domažlický Martin Knakal (vzadu) v derby ČFL proti Viktorii Plzeň B.
Jak jste dostal k fotbalu v Železné Rudě?
Měl jsem v Rudě byt a často tam jezdil. Byt už nemám, ale pořád si chodím s klukama zakopat. Je to devátá liga, kde není taková kvalita a někdy musím hodně uskakovat, protože některý zákroky bych cítil ještě měsíc. Netrénuji, jen každé ráno posiluji a dvakrát týdně si jdu zaběhat. Myslím, že do balonu ještě občas kopnout umím, ale samozřejmě se přizpůsobuji. A také nemládnu, takže ani rychlost už není taková, jak bych si přál.
Posedíte po zápase, dáte si pivo?
Dřív jsem si občas dal, dneska už vůbec. Což je dané i tím, že jezdím po zápasech domů. Je to asi rok, co jsem měl naposledy pivo, ale abstinent nejsem. Mám rád červené víno, ale dám si ho velmi střídmě.
K fotbalu vás pořád táhne adrenalin?
Asi jo. Když vyhrajeme, tak se cítím jako za starých časů. Hodně to prožívám, až mám naběhlou žílu na krku. Mám rád ty emoce, když mě strhne atmosféra. Pak jsou samozřejmě zápasy, kdy chceš, ale vůbec to nejde. Ale to je asi všude stejné. Určitě mě tam drží banda borců, kteří v Rudě jsou. Občas se pohádáme, ale po zápase všechno dobrý, to k tomu prostě patří.
Jak se vám daří v osobním životě?
Se svojí ženou jsem od patnácti let. Dodnes si pamatuji, jak jsme se sešli na zastávce v Solní ulici a ona mi řekla památnou větu, že to spolu zkusíme. Dodnes nám manželství funguje a náš vztah mi přijde čím dál lepší. Máme dvě krásné dcery, užíváme života, co víc si přát.
