Před úterním bojem o čtvrté předkolo Ligy mistrů požádal o lístky, aby na vlastní oči viděl, jak skončí sparťanský boj proti šampionům z Rumunska: „Žádná legrace to pro sparťany nebude. Přijeli jen s remízou a místní cítí krev.“
Droppa žije v Bukurešti už skoro čtyři roky. A díky jeho vyprávění brzy poznáte, co znamená slovo „fečesebe“, jakou sílu má sparťanský protivník a jak se rumunský fotbal zvedá po zlých časech.
Vážně už jste Spartě odpustil?
Je to dávno, nějakých třináct let. Já bral Spartu jako svůj klub, odmalička jsem jí fandil a v šestnácti měl to štěstí, že si mě ve Slovácku všimla. Splnil se mi sen, oblékal jsem rudý dres.
Nejen to, dělal jste kapitána v devatenáctce.
A pravidelně hrával za béčko. Jenže dál byla cesta zatarasená. Aspoň tehdy. Sparta zabíjela svoje talenty. Radši přivedla nějaké cizince, nalila jim velké peníze a své mladé odsunula. Vždycky se mi jako první vybaví jméno Kovba, Bělorus. Říkalo se, že dostává půl milionu měsíčně. Jenže se brzy zjistilo, že na to nemá, takže chodil kopat za béčko. Totéž německý záložník Sergio Peter a Slovinec Pečnik. Na áčko neměli, v béčku zabírali prostor a brzy skončili.
Neexistuje zápas, po kterém by si rumunské kluby nestěžovaly na výkon rozhodčích. Jenže křičí oba. Chyby jsou očividné, ne úmyslné a tendenční. Nesrovnatelné s tím, co se dělo dřív.
