Až za týden se šiklo, že měl tatínek odpolední, takže Marie dorazila s kamarádkou. Když odcházela na trolejbus, Ladislav Pokorný se odvážil a popoběhl: „Dobrý den, slečno.“
„Dobrý večer, pane Pokorný.“
Znala ho moc dobře, protože s tatínkem pravidelně obráželi i fotbalové zápasy. Na starý hradecký stadion u řeky Orlice, kde se hrávalo na škváře, neváhali přijít klidně s dvouhodinovým předstihem, aby zabrali místa na zídce, odkud byl nejlepší výhled.
Příští září oslaví Pokorní diamantovou svatbu, jsou spolu šedesát let.
„Děda mě zlobí. Je jak poďobanej od blech, pořád by někde trajdal. Přitom se musí šetřit,“ řekne paní Marie, než postaví na kávu.
Ladislav Pokorný (ročník 1935) je poslední pamětník bitvy s Panathinaikosem Athény z roku 1960. Až si ve čtvrtek večer zapne televizi, jistě si vzpomene, že se hrálo právě na tom stadionu s betonovými schůdky. „Vážně ještě stojí?“ zeptá se nedůvěřivě.
Tehdy ještě fotbal nebyl byznys. Náš děda, když se prohrálo, by šel nejradši kanály než někady krz Hradec. Já bývala vždycky až druhá v pořadí, protože fotbal měl přednost.
