„Trápil jsem se delší čas, ale teprve na Kypru jsem si konečně uvědomil, že musím k doktorům. Nechtělo se mi. Co vám tak asi lékař může říct milého?“
Jakmile se vrátil, potkal na Strahově reprezentačního trenéra Karla Jarolíma, kterému si postěžoval: „Nemůžu se pořádně najíst, kamaráde.“
„Ty vole, s tím si nezahrávej! I kdyby to byla prkotina, nech se vyšetřit.“
První vyšetření, druhé, třetí. Histologie, prosincová operace zhoubného nádoru na žaludku, onkologie, strach...
Po třinácti chemoterapiích sedí uznávaný fotbalový expert doma ve Štěchovicích na zahrádce a z pověrčivosti klepe na dřevěný stolek: „Naštěstí jsem se dostal do dobrých rukou, léčila mě jedna kapacita vedle druhé. A snad ta mrcha zmizela.“
Josef Pešice |
Sedmašedesátiletý Pešice je pohublý, vlasy mu teprve dorůstají, ale jiskra se vrátila. Znovu chodí na tenis, nadšeně objíždí ligové zápasy, protože sleduje hráče pro reprezentační jedenadvacítku, a netrpělivě vyhlíží odvety evropských pohárů.
Česko versus Kypr na dva díly. Slavia hraje dnes večer proti Nikósii o Ligu mistrů. Plzeň ve čtvrtek v Larnace o Evropskou ligu. „Kypřáci koušou, legrace to nebude,“ tuší Pešice.
Hlavně pro Slavii, která si z Kypru přivezla ztrátu 0:2.
Zavařila si a kdybych si měl vsadit, na Slavii by to nebylo. APOEL si počká, bude škrábat, drobně faulovat, provokovat, polehávat, a pokud někdo frnkne a dá gól, bude asi vymalováno. Slavia ví, že nemá prostor na jedinou chybu.
Překvapilo vás, jak hrál APOEL?
Právě že vůbec. Dovolím si tvrdit, že nehrál nijak výjimečně. Využil jen toho, že Slavia byla na začátku zápasu nervózní a vyjukaná. Uklidnila se, až když rychle prohrávala o dva góly. Holt v pohárech dlouho nehrála, musí si je osahat.
V bojích o Ligu mistrů to spíš připomíná komplex. Zatím postoupila jedinkrát z osmi pokusů. I vás potkala dvě vyřazení.
Grasshoppers měl v šestadevadesátém výraznější tým, lepší hráče. Hlavně středního útočníka. Levák to byl, rychlý, pohotový, originální. Ten nás porazil sám.
Kubilay Türkyilmaz ve vrcholné formě. A co Panathinaikos Atény v srpnu 2001?
I ten měl silnější tým než Slavia, velké individuality. Paulo Sousa, Basinas, Karagounis, Konstantinou.
I současná Slavia má prověřená jména. Danny, Altintop, Laštůvka, Rotaň, Stoch, kapitán Škoda. Co jí chybí?
Tým se přes léto změnil, všechno si teprve sedá a nejsem si jistý, jestli Slavia nebyla při posledních nákupech příliš rozpínavá. Jenže ani APOEL si nemůže pískat, kyperská liga ještě nezačala, což by slávistům mohlo přinést výhodu. Třeba je slávisti v Edenu křachnou, přál bych si to. Liga mistrů je zážitek.
Není ta milionářská soutěž nad síly českých klubů?
Hlavně má hloupý název, protože přes sedmdesát procent klubů v Lize mistrů jsou nemistři. Přesto je jejich síla obrovská, s nimi se příliš měřit nemůžeme.
Josef Pešice v říjnu 2013, kdy byl dočasným trenérem fotbalové reprezentace.
Buďme rádi za Evropskou ligu.
Taky si to občas říkám, tam dokážeme konkurovat víc. Zlín má jistotu, Slavii bude slušet a Plzeň to snad v Larnace udrží. Stačí dát gól a je hotovo (Plzeň doma vyhrála 3:1).
Vy jste na Kypru hrával v polovině 80. let. Jaké to byly časy?
Pro mě vysněné. Ven se mohlo chodit až ve dvaatřiceti a po dvou stovkách ligových zápasů. Já bohužel neměl požadované reprezentační starty, tak jsem si musel ještě dva roky počkat. Ale vyzkoušet jsem si to chtěl za každou cenu. Poznat, jak vypadá profesionální fotbal.
Jak?
S košickým Gejzou Farkašem, který přestupoval se mnou, jsme zjistili, že profesionálové jsme my. Kypřani jen napůl. Ale stálo to za to. Slunce, moře, skvělé jídlo, báječní lidé, pohostinní. Dodnes se mi na Kypru stává, že mě osloví fanoušci na ulici a vzpomínáme.
Vydělali jste si?
Pakatel, 1 250 dolarů za měsíc. Třiatřicet procent se navíc odevzdávalo Pragosportu. Čistého to dělalo 960 dolarů, takže mi měsíčně zůstala tak pětistovka.
Plus zážitky?
No ježíš! Kypr mám v srdci. AEL Limassol nevyhrál skoro čtyřicet let národní pohár, ale s námi hned první rok. To bylo slávy. Tři dny jezdila auta městem a troubila. Chodili jsme po hospodách a všude nám dávali gyros a pivo grátis.
Ale v Poháru vítězů jste se moc neohřáli.
Strašně jsem si přál, ať nám vylosují Barcelonu, Milán, Londýn. Za totáče se nikam nesmělo, byla to šance. No, a vyšla na nás Dukla, tak jsme vyrazili na Julisku za Vízkem, Pelcem a Bittengelem. Smůla. Ale myslím, že jsme na Kypru udělali dobrou stopu. Místní jen sólovali, hráli na sebe, zatímco my jsme jim ukázali, že se dá hrát z prvního doteku, jednoduše, kolektivně. Nechali si říct.
Trenér SK Slavia Praha Josef Pešice na snímku ze srpna 2001.
A fanoušci?
Na Kypru jsou fanatičtí a nesmírně vděční. Hned jsme se ptali, jak s nimi máme mluvit. Jestli stačí lámaná angličtina. Ale Brity, kteří ostrov kolonizovali, Kypřáci nemusí. Asistent trenéra nám poradil: Naučte se řecky, klidně mluvte blbě, protože lidi vám odpustí. A tak jsme našprtali základní fráze, kaliméra, parakaló, efcharistó, a zapadli jsme rychle a s úsměvem.
I proto vám Limassol několikrát nabídl trenérskou práci?
Bohužel to nikdy nevyšlo. Jednou se narychlo vyměnil majitel, podruhé jsme se nedomluvili, potřetí se mi zabil kluk.
To bylo před téměř šestnácti lety po bouračce.
Nešlo odejít na Kypr, neměl jsem na to myšlenky. Všechno se obrátilo vzhůru nohama. Člověk najednou zjistí, co je skutečně důležité. Ne nějaké body o víkendu, ale život. Pořád to bolí... Býval jsem trenérský ješita, který chtěl úspěch za každou cenu a myslel si, že ví všechno nejlíp. Jenže ta tragédie mě změnila, přehodnotíte priority.
A když vám loni zjistili rakovinu žaludku?
Rychle jsem pochopil, že nebojuju za sebe a pro sebe, ale kvůli vnukům třeba. Aby tu děda byl a mohl si s nimi kopat na zahrádce. Nemohl jsem tu nechat manželku. Jak by zvládla celý barák?
Jak zvládla vašich třináct chemoterapií?
Důstojně. Nemůžu říct, že to bylo šílené. Snad úvodní dvě tři, než si tělo zvyklo. Ležel jsem doma, byl fyzicky na dně, bez vlasů, ale nechtělo se mi poddat se tomu. Nejdřív jsem marně zkoušel vyjít deset schodů do patra. Pak jsme s manželkou jezdili autem na Hradištko, kde je krásná cesta, čistý vzduch. Bylo deset pod nulou a já šlapal kilometr tam a kilometr zpátky. Začal jsem vzdorovat a při posledních chemoterapiích už jsem byl otrlý.
Jste zpátky a zase objíždíte fotbaly. Pořád vás to baví?
No jasně, dělám to odmalinka. Už mi nechybí, že nehraju za starou gardu, stačí mi tenis. Ale jinak fotbal zůstává můj život.
Vítězslav Lavička, trenér jedenadvacítky, vaše rady ocení?
On je charakter a myslím, že si váží toho, že vidím fotbal jinýma očima. A já si vážím toho, že s ním můžu pracovat. Na trénování už jsem starý, ale kecat do toho ještě můžu, ne? Víťa ví, že ho neohrožuju a nikdy ho nepodrazím.
Vzpomenete si někdy, jak jste vedl tři zápasy národní tým? Sice provizorně, zato jste všechno vyhrál.
Až si říkám: Ty blbče, měl sis vydupat víc. Ne, schválně přeháním, jsem spokojený. Bylo to perfektní zakončení kariéry. Jen se musím zastat Michala Bílka, po kterém jsem reprezentaci přebíral. Není to špatný trenér, jen dostával od novinářů a fanoušků příliš velké kapky. Neměl žádný top mančaft, ale na Euru 2012 s ním došel do čtvrtfinále. Za Brücknera jsme měli být mistři Evropy a pak to šlo z kopce.
Fotbalový trenér Josef Pešice na snímku z června 2015.
Myslíte hráčskou kvalitou?
Karel Brückner je velký trenér, jenže navrch měl kolem sebe samé borce. Michal Bílek složitou situaci ustál a Karel Jarolím to má nejtěžší. Kvalitních hráčů ubývá a reprezentační srazy jsou krátké. Co asi tak můžete nacvičit? Kluci přijedou, odehrají, osprchují se a mizí.
Ale vy jste na podzim 2013 porazil Maltu, Bulharsko i Kanadu.
Chtěl jsem, aby si to hráči užili, aby nebyli pod stresem. Šanci dostali ti, kteří měli chuť se prát, a já se teď můžu vytahovat se stoprocentní bilancí: Kdo z vás to má?
Vždycky jste býval optimista, a snad i proto jste fotbalovým životem proplouval bez poskvrn. Přitom jste byl sparťan, slávista, titul získal se Zbrojovkou.
Povaha mi pomáhala, neprovokuju. Navíc dřív nebyla rivalita tak vypjatá. V patnácti si pro mě do Štěchovic přijel pan Čihák, funkcionář Sparty. Ptal se Ivana Voborníka, který hrával levé křídlo a pochází ze sousední Davle, jestli tam nemají někoho šikovného. Tak Ivan povídal: U nás ne, ale ve Štěchovicích, Pešice nám vždycky dá pět gólů.
Tak jste se stal sparťanem. A slávistou?
To bylo oklikou přes Brno. Do Zbrojovky mě v pětasedmdesátém nalákal Karel Kroupa, kamarád z vojny: Pojď, vole, budeme šlapat, hrát nahoře. I když se říká, že ze Sparty se dobrovolně neodchází, já to riskl a stokrát se mi to vyplatilo.
Díky titulu pod trenérem Masopustem?
Vyplatilo se to ve všech směrech a titul byla třešňička. Jenže po čtyřech letech už jsem chtěl domů, do Prahy. Domluvili jsme se, že ještě za Zbrojovku odehraju Pohár mistrů a po podzimu mě pustí. Brňáci si jen vymínili, že oni rozhodnou, kam to bude. I když mě chtěl trenér Pospíchal do Bohemky, dostal jsem se na pět let do Slavie. Jak bych si mohl stěžovat?
