Josef Masopust, první český fotbalista, jenž vyhrál Zlatý míč.
Právě 13. března 1963, před odvetou čtvrtfinále Poháru mistrů proti portugalské Benfice, se s tříměsíčním zpožděním konečně dočkal. Přes čtyřicet tisíc lidí na tribunách strahovského stadionu povstalo a hlasitě aplaudovalo.
Z Paříže do Prahy přicestoval Max Urbini, šéfredaktor magazínu France Football. Zářivou trofej, o poznání menší, než je ta dnešní, vytáhl z tmavého futrálu a předal ji vítězi. Masopust zamával divákům a zlatou kuličku na dřevěném podstavci prý několikrát zvedl nad hlavu – ovšem s jistotou to nevíme.
 |
Nejspíš byste čekali, že tak unikátní a mimořádná chvíle bude mít ve filmových archivech své čestné místo. Že když se během opulentních galavečerů vyhlašují nejlepší fotbalisté současnosti, aspoň v televizních zprávách se objeví pohyblivá vzpomínka na to, jak svou slavnou chvilku kdysi dávno prožil první český laureát, obyčejný Pepíček ze Střimic.
Ale bohužel.
„Když na podzim roku 2000 připravovala Česká televize dokument k Josefovým sedmdesátým narozeninám, ukázalo se, že v žádném tehdy přístupném televizním ani filmovém archivu nejsou záběry strahovského předání Zlatého míče k dispozici,“ píše publicista Petr Feldstein v knize Fotbal jménem Masopust. „Přestože Československá televize tehdy z tak významného utkání samozřejmě vysílala přímý přenos a přestože reportáž ze zápasu pořizoval i štáb Armádního a patrně i Krátkého filmu. Možná, že štáby začaly točit až v průběhu hry. Snad i dostaly ‚shora‘ pokyn, aby předávání Zlatého míče ignorovaly. Anebo tu malou slavnost zachytily a příslušný pokyn ‚shora‘ dostaly až později, při zpracování filmu.“
Pepíku, sedíš?
Hlavně ať nikdo nevyčuhuje z řady, přál si tehdejší režim.
V Rudém právu nebyla druhý den o slavnostním předání ani čárka. Referát z utkání s Benfikou začínal sestavou a končil pochvalou pro hosty: „Svým výkonem v Praze Portugalci potvrdili, že jsou celkem velmi dobrých kvalit.“
A když byl Masopust o čtvrt roku dřív oficiálně vyhlášen vítězem, stejné noviny si vystačily s notickou o třiceti slovech doplněnou pořadím s výsledky hlasování. Aspoň v deníku Lidová demokracie byla Masopustova bezprostřední reakce: „Je to pro mne velké překvapení. Věřil jsem, že se po Chile dostanu mezi deset nejlepších, ale že budu první, to mě nikdy nenapadlo. Vážím si té pocty.“
Jak dobový tisk informoval o vítězství Josefa Masopusta v anketě Zlatý míč. Článek pochází z deníku Lidová demokracie.
„Je pravda, že v tisku bylo jen pár slov, nepozval mě tehdy ani nikdo ze sportovních funkcionářů,“ vzpomínal Masopust s odstupem. „Ale taková přece byla doba.“
Právě redaktor Lidové demokracie František Steiner, který se s Masopustem dlouhé roky přátelil, mu o triumfu před Vánoci 1962 řekl jako první. Ten rozhovor je známý:
„Pepíku, sedíš?“
„Co blbneš, copak se u telefonu sedí.“
„Tak si sedni, ať tě to neporazí. Protože ty jsi vyhrál Zlatý míč.“
Masopust po úspěšném období, kdy s Duklou podruhé uspěl na turnaji v Americe a pak hlavně s československou reprezentací zazářil na stříbrném mistrovství světa v Chile, tušil, že i jako fotbalista zpoza železné opony má šanci se umístit vysoko.
„Když se ho kdosi přímo zeptal, zda věří, že by v anketě mohl uspět, připustil, že by mu možná účastníci ankety, fotbaloví odborníci a novináři z celé Evropy mohli přisoudit takové páté šesté místo,“ píše Feldstein.
Ale myšlenky na celkový triumf? Jak bláhové.
Nechte ho hrát, je zraněný. Čím Masopust okouzlil fotbalového krále Pelého |
Vždyť Zlatý míč byl dosud výsadou fotbalistů ze Západu: Matthews, Di Stéfano, Kopa, podruhé Di Stéfano, Miramontes a Sívori, všichni ryzí střelci. Až v sedmém ročníku ankety nevyhrál útočník, ale záložník. Masopust se navíc stal prvním Východoevropanem, který posléze prorazil dveře i ostatním: už za rok uspěl legendární sovětský chytač Lev Jašin, za další čtyři zase Maďar Flórián Albert.
„Ale bez spoluhráčů z Dukly a nároďáku by se to nestalo,“ nezapomínal Masopust.
Dnes, deset let po jeho smrti, je Zlatý míč vystaven v sídle českého fotbalu na Strahově, tedy jen pár kroků od míst, kde si ho tehdy ve svých dvaatřiceti letech během jednoho studeného odpoledne přebíral.
„Ani nevím, kde během zápasu s Benfikou byl a kdo mi ho hlídal, ale hned potom jsem Zlatý míč hodil do brašny, šel pěšky ze Strahova na Dlabačov a odsud jel tramvají domů,“ popisoval.
Trofej si vystavil v sekretáři u televize, později se dostala i do Muzea tělesné výchovy a sportu v Tyršově domě v Praze a byla také za oceánem coby součást Světové výstavy Expo v Montrealu v roce 1967.
Eusébio, první gratulant
Masopust si moc považoval, že mu přímo na hřišti třásl pravicí portugalský zázrak Eusébio, který tehdy ve Zlatém míči skončil hned za ním a sám byl vyhlášen nejlepším fotbalistou Evropy o tři roky později.
Stali se z nich přátelé.
Když o jedenáct let mladší Eusébio před lety přiletěl do Prahy blahopřát Masopustovi k osmdesátinám, vyměňovali si komplimenty a vykládali si, jaké to tenkrát na Strahově bylo.
„Když hráči Benfiky Lisabon v tmavých dresech zahajovali druhý poločas odvetného utkání s pražskou Duklou na Strahově, nebyla už nálada v hledišti tak optimistická jako před začátkem zápasu. Jednobrankový náskok Benfiky z Lisabonu zůstával totiž nedotčen,“ znělo v reportáži, již odvysílal Československý filmový týdeník.
V jeho dvanáctém čísle roku 1963 došlo na duel Dukly s Benfikou až úplně na konci: po připomínce výročí bitvy u Sokolova, návštěvě v Serovském metalurgickém kombinátě, přípravách JZD na jarní práce či záběrech na zamrzlý Dunaj.
Dukla si tehdy z Lisabonu přivezla porážku 1:2 a v odvetě, kterou doprovázely silné poryvy větru nad Prahou, nedohnala. Po remíze 0:0 šla dál Benfica, obhájce evropské trofeje, která následně vyřadila i nizozemský Feyenoord a padla až ve finále s AC Milán.
Podobně vysoko přitom původně mířila i Dukla, za předchozí rok vyhlášená odborným anglickým časopisem World Soccer šestým nejlepším klubem světa (Pořadí: 1. FC Santos, 2. FC Botafogo, 3. Benfica Lisabon, 4. Tottenham Hotspur, 5. AC Milán, 6. Dukla Praha, 7. Real Madrid, 8. Inter, 9. River Plate, 10. Anderlecht).
„Po zápase s Benfikou si Masopust říkal, že by svůj Zlatý míč vyměnil za vítězství a postup,“ psal Feldstein v knize. Ale to bylo unáhlené. „Když vyndal ten ‚nový doplněk do vitríny v obýváku‘ a nepozorovaně, když se nikdo nedíval, jej lehkými doteky prstů pohladil, pohlížel na všechno přece jen trochu jinak.“
Zlatý míč za rok 1962 převzal Josef Masopust přesně před 62 lety.
Československý filmový týdeník 12/1963 (reportáž z utkání Dukla – Benfica v čase 8:06):
