Tak rád by si kopl Ligu mistrů proti Atalantě Bergamo, kde se od patnácti sedm let snažil prorazit do áčka. Jenže na pohárovou soupisku se trenérovi Trpišovskému nevešel. I proto, že se nedá odhadnout, co vydrží jeho levé koleno, přes které se táhnou hluboké jizvy po pěti operacích.
„Přiznávám, snáším to blbě. Den ode dne hůř,“ pokrčí rameny přemýšlivý chlapík, který ve třiadvaceti zažil tolik, co jiní nestihnou za celou kariéru. „Ale málokdo mohl tušit, jak na tom budu. Nic s tím neudělám. I když jsem přesvědčený, že bych pomohl.“
I proto, že má pro vás Atalanta silný osobní rozměr?
Rok a půl jsem říkal, že bych si zrovna tenhle zápas chtěl zahrát. Ale fotbal není o tom, aby někdo někomu plnil sny. Trenér nemůže upřednostňovat pocity hráče, musí stavět tým, kterému věří. Všechno mi vysvětlil a já to pochopil a přijal.
Ale proč se mám zlobit na doktora? Je to taky jen člověk. Ten den odoperoval deset lidí, na mě vyšel černý Petr, stane se, nezměním to. Kdo ví, co by bylo, kdybych byl zdravý.
