Ale vyjet si sem za fotbalem? To už je něco jiného.
Ospalé městečko, kde je největší zábavou partička karet nebo pétanque v parku, se probouzí, když se přiblíží zápas Villarrealu. Místního klubu, který se celá devadesátá léta plácal ve druhé lize, aby jen o pár let později v Lize mistrů strašil celou Evropu.
Teď už je jeho jméno renomovanou značkou, která má ve fotbalovém světě hodnotu. Ale ještě na přelomu tisíciletí to byl otloukánek, o kterém si Španělsko myslelo, že pár sezon v nejvyšší soutěži bylo jen náhodným výstřelkem.
Prospěšný sestup
Nebylo. Žlutá ponorka, jak se klubu kvůli barvě dresů přezdívá, je tu pořád. Jako by třeba Česká Lípa nebo Hodonín vtrhly do české ligy a rok co rok hrály o poháry...
Ale jednu trhlinu tenhle příběh dostal. Před čtyřmi lety prožil Villarreal černou sezonu, během které se nakupily problémy.
V Lize mistrů skončil bez bodu, klopýtal i v domácí soutěži, navíc ho drtily dluhy a musel prodat záložníka Santiho Cazorlu, hlavní osobnost.
Trable vyvrcholily sestupem, který dostal ještě smutnější kulisy, když nově jmenovaný trenér Preciado zemřel jen pár hodin poté, co tým po pádu do druhé ligy převzal.
Ponorka narazila na dno. „Udělali jsme hodně chyb. Ale poučili jsme se,“ vzpomíná na krizové období Fernando Roig, majitel klubu. „Sestup nikdy nemůžete brát jako dobrou věc, ale nám v mnoha ohledech prospěl.“
Aby tým mohl restartovat, musel Roig prodat podíl v rodinné firmě Mercadona, velké španělské síti supermarketů. Tím zamázl obří dluhy, vzduch se vyčistil a Villarreal se po roce vrátil mezi elitu.
Kolem Roiga se točí celý příběh vzestupu téměř neznámého klubu. Miliardář, vlastník firmy Pamesa, která vyrábí keramické obklady, se ve Villarrealu zjevil v roce 1997. Koupil klub, na jehož zápasy chodily tři tisícovky fanoušků a málokdo z nich věřil, že se už brzy dočká premiérového postupu do ligy.
Byla to jen krátká návštěva, po sezoně 1998/99 Villarreal hned zase zahučel o soutěž níž. Ale i díky Roigovým penězům se brzy vrátil, silnější než dřív.
Mohl si dovolit nákupy prvních hvězd, třeba argentinského rebela Martína Palerma z Boky Juniors. Zrovna on sice nejvíc zaujal nepovedenou gólovou oslavou na betonové zídce za bránou, při které si zlomil kotník, ale tým začal fungovat.
Nezaměstnaní neplatí nic
Roigovy ambice hnaly klub do pohárů. Když to nešlo přes ligu, každé léto se tým hlásil do Intertoto Cupu, dřívějšího poháru útěchy. Dvakrát se z něj Villarreal protlačil do Poháru UEFA, udělal si jméno. A před deseti lety způsobil senzaci v Lize mistrů: vypadl až v semifinále s Arsenalem.
V obraně Sorín, za kterým vlála dlouhá hříva, před ním pracant Senna, vpředu Forlán, střelec v životní formě. A všemu šéfoval koumák Riquelme, nákup z Barcelony.
Ani s tak silným týmem Villarreal nezískal titul, nejlépe skončil druhý. Ale až na zmíněný roční výpadek se trvale zařadil ke špičce.
Teď už neskupuje hvězdy, místo toho vybudoval akademii, která chrlí talenty.
Šéf Roig si fanoušky získal tím, že snížil ceny lístků a permanentkářům, kteří přišli o práci, dal vstup zdarma.
„Chceme naplnit stadion. Není moc smutnějších věcí než pohled na prázdné tribuny,“ vysvětlil. Třeba se na zaplněném pětadvacetitisícovém El Madrigalu jednou bude slavit i vysněný titul. „Kdo ví? Jsme pokorní a ambiciózní zároveň. Ta dvě slova se nemusí vylučovat,“ přesvědčuje Roig.
Díky němu Žlutá ponorka po nárazu na dno už zase rejdí na špici.
Legendy VillarrealuJuan Roman Riquelme Manuel Pellegrini Marcos Senna Diego Forlán Santi Cazorla |
