Enrique už jednou prestižní soutěž vyhrál. Před deseti lety s ukrutně silnou Barcelonou.
Na nočním Olympijském stadionu v Berlíně prýštily konfety, ve kterých pak honil svoji pětiletou dcerku. Xana utíkala a on kmital v obleku za ní, až mu úzká černá kravata skákala na nos. Házel po holčičce červené papírky, a když se unavila, nejprve si ji posadil na koně a pak do stříbrného poháru s velkýma ušima, který se snaží získat celá fotbalová Evropa.
Když spolu zapíchli barcelonskou vlajku do středu hřiště, dal jí na krk svoji zlatou medaili a cítil se jako ten nejšťastnější táta na světě.
Xana už není.
Luis Enrique s dcerou Xanou po triumfu v Lize mistrů.
Čtyři roky po finále zemřela na vzácnou formu rakoviny kostí.
Enrique věděl pět měsíců dopředu, že dcera nemůže vyhrát.
V sobotu bude chtít vyhrát pro ni.
„Ze všeho nejvíc bych si přál, abychom po finále Ligy mistrů mohli znovu držet vlajku. Vlajku Paris Saint-Germain. Spolu jako tehdy,“ prohlásil před pár týdny. Slzy před novináři udržel, možná už se vyplakal, nicméně příběh pařížského trenéra je příliš silný na to, aby byl komukoli lhostejný: „Moje dcera tu není, ale věřím, že se mnou bude. Ne fyzicky, ale spirituálně, což je pro mě strašně důležité.“
Bylo by jí patnáct, jistě by si dlouhé černé vlasy stáhla do culíku a seděla by v mnichovské aréně hned za lavičkami. U táty.
Finále Ligy mistrů 2025: kdy a kde sledovat zápas PSG - Inter živě |
Byla nejmladší z Enriqueho tří dětí. Visel na ní a věnoval jí každou chvilku, která nepatřila fotbalu. Na levé předloktí si nechal vytetovat výrazné písmenko X. „Xana byla tak krásně praštěná. Milovala párty a jsem si jistý, že tam, kde je teď, pořád párty má. Zůstala hvězdou, která naší rodině svítí na cestu.“
Enrique má před sebou jeden z nejemotivnějších večerů života. Za poslední roky zešedivěl a ve tváři má hluboké vrásky, což se po tom všem nelze divit, energii však neztrácí. V Paříži se našel. Překvapivě dobře mluví francouzsky a hlavně jeho klub šlape. Na domácí scéně je absolutně odstřelený od všech, letos obhájil titul šest kol před koncem. Vysněné Ligy mistrů se však katarští šejci, kteří klub vlastní od roku 2011, ještě nedočkali. A to už koupili Messiho, Neymara, Mbappého i Ibrahimovice čili největší z globálních hvězd 21. století.
Enrique nemá v kádru žádného supermana, který by byl schopný sám vyhrávat zápasy. Samozřejmě nelze nevidět, že tým je nadupaný a na každé pozici kope světová extratřída, ale zdá se, že teprve teď přichází čas PSG. Model s extrahvězdami ustoupil ukázněnému a kolektivnímu pojetí, z něhož vystupují osobnosti jako Barcola, Vitinha, Marquinhos, Kvaracchelia, Fabián Ruiz, Donnarumma nebo Hakimi.
Gianluigi Donnarumma (vpravo) se spoluhráči z Paris St. Germain slaví postup v Lize mistrů.
„Trénuju fantasticky talentovaný tým, který musel zapomenout na starou filozofii, která pro Paříž nikdy velkou trofej nevyhrála. Naše hra už nespočívá v tom, že necháme Mbappého dělat, co zrovna chce. Pak totiž vznikají situace, které nemůžu ovlivnit.“
Když úžasňák Kylian Mbappé před rokem odcházel do Realu Madrid, pařížský trenér se skoro tetelil: „Konečně budu ovládat všechny. Bez výjimky.“
I dlouho marnotratný křídelník Ousmane Dembélé se zodpovědnějšímu systému a tvrdším tréninkům přizpůsobil. Výsledkem je třiatřicet soutěžních gólů a třináct asistencí, čímž si říká o nominaci na Zlatý míč 2025. Kdyby ještě zařídil sobotní vítězství nad Interem Milán, patřil by mezi nejžhavější kandidáty.
S promočeným sakem do finále
Pro fotografy to bylo parádní sousto.
Z nebe padaly provazy vody, liják jako blázen a on stejně co chvíli sprintoval zpod zastřešené lavičky k lajně, kde ho zkrápěly tisíce kapek.
Naleštěné polobotky čvachtaly na rozmáčeném trávníku, sako měl skrz naskrz promáčené, kravata divoce plandala, jakmile začal šermovat rukama. Zmoklé vlasy občas mimoděk prohrábl rukou, jinak snad ani nevnímal, že ho bičuje déšť.
Byl jako v tranzu, počasí pod psa ho nemohlo zastavit.
Co by taky pro finále Ligy mistrů člověk neudělal, že?
Možná to bylo od Inzaghiho trochu divadlo, ale s jasným poselstvím od trenéra k hráčům.
Dejte do toho všechno. Jako já!
Kouč Simone Inzaghi slaví s hráči Interu vítězství nad Barcelonou.
Díky němu Inter Milán v senzačním semifinále přetlačil Barcelonu a v sobotu si podruhé za poslední tři sezony zahraje o nejcennější evropskou trofej.
Napoprvé to nevyšlo, rozjetý Manchester City byl předloni příliš silný. Ale jeho kouč Pep Guardiola už tehdy Inzaghiho po zápase chlácholil: „Odvádíš fantastickou práci. Do dvou let se dočkáš.“
Že by? Pravda je, že Inzaghi, elegán s vždy pečlivě učísnutou pěšinkou, je mezi trenérskou elitou pořád lehce nedoceněný. Už jako hráč se musel smířit s tím, že žije ve stínu slavného bráchy Filippa, proto vždycky podvědomě směřoval ke koučování. Spoluhráči mu přišili přezdívku Almanach, protože se až pedantsky vyžíval v taktických detailech. A jakmile kariéru plnou zranění uzavřel a vrhl se na trénování, šel ještě víc do sebe. V areálu trávil 14 hodin denně, fotbal prostudoval ze všech stran a vysnil si, že jako kouč bude špička.
V Interu je pět let a za tu dobu se mu povedlo proměnit image klubu, o kterém se léta tradovalo, že se k úspěchům musí probránit.
Příběhy finále. Rozpolcený Maročan i sudí, co zlobil Čechy. A uspěje po letech Francie? |
Ano, i v éře signora Inzaghiho je obrana pořád důležitá, vždyť v základní fázi Ligy mistrů tým inkasoval jediný gól. Ale jak se sezona blíží do finiše, Inter přesvědčuje, že umí z fotbalu udělat show. Nejdřív čtyři nastřílené góly v osmifinálovém dvojzápase s Feyenoordem, pak další čtyři ve čtvrtfinále s favorizovaným Bayernem a nakonec sedm v semifinálovém thrilleru proti Barceloně.
Tam Inzaghi snad definitivně dokázal, že nepatří mezi trenéry obranáře: v závěru za stavu 2:3 nahnal dopředu stopera Acerbiho, který mazácky vyrovnal, v prodloužení pak vyblázněný Inter urval už téměř ztracený postup.
Inzaghi byl vidět nejvíc, ale nezapomínejte na důležitého pána v pozadí. Říká vám něco jméno Giuseppe Marotta? Mělo by, protože generální ředitel Interu je tím, kdo trenéra vybral a věděl, co od něj čekat. Dřív úspěšně pracoval pro Juventus, kde zažil finále Ligy mistrů dvakrát, teď ho čeká druhý pokus s Interem.
Není náhoda, že kádr, který s Inzaghim sestavili, odmetl z cesty bohatší Bayern Mnichov nebo papírově silnější Barcelonu – přitom jde proti proudu. Tušili jste, že v přepočtu na minutáž neměl žádný ze šestatřiceti klubů v Lize mistrů tak starý tým jako Inter? Věkový průměr přes třicet, to je rarita.
Jenže zjevně i cesta k úspěchu. V lize titul utekl o bod, cesta domácím pohárem skončila v semifinále.
Přichází Inzaghiho čas teď?
