Nultý ročník Ligy mistrů začal v polovině září 1991. Žádná hymna, žádné reklamy s hvězdičkami podél stadionu. Normálně se stálo na betonových ochozech a hulákalo se jako vždycky. Když obránce Vrabec surově zezadu srazil McCoista, rozhodčí mu jen domluvil, zatímco hvězdného útočníka Glasgow Rangers odnášeli na předpotopních nosítkách. Na konci zase drsně faulovali Němečka, ale penalta se nepískala.
Když se střídalo, rozhodčí zvedal nad hlavu žluté cedulky s čísly. Hráči neměli na dresech jmenovky, brankáři mohli zpětnou přihrávku chytit do rukou a za výhru se braly dva body. To jen pro představu, jak to tehdy vypadalo.
Přitom je to jenom třicet let a kousek. Fotbal a jeho nejkrásnější soutěž udělaly úžasný pokrok.
Sparta se do Ligy mistrů vrací po devatenácti letech. A buďte si jistí, že Uhrin bude u televize fandit.
Moji kluci byli vycepovaní, hodně jsem jich měl už na vojně v Chebu, takže věděli, že budou muset hodně trénovat. Zároveň jsem jim do fotbalu moc nekecal a v civilu jim nechával volnost. Nehlídal jsem je. Na hřišti byli ukáznění, po zápase zlobili. Jak já říkám: hodný fotbalista, žádný fotbalista.
