Jenže když si před 12 lety v posledním předkole Ligy mistrů stavěl míč na penaltový puntík, v tu chvíli na něj pískalo třicet tisíc fanoušků Ajaxu. Útočník Urzaiz do něj hustil jednu vulgaritu za druhou a mohutný brankář Stekelenburg se na čáře rozvlnil tak, že vypadal neprůstřelný.
Záložník Kalivoda to ustál. Proměnil, před domácí odvetou trefil vítězství 1:0 a při oslavě vyplázl jazyk. Poprvé a naposledy.
Vzpomínky ožívají.
Slavia znovu hraje o Ligu mistrů. Znovu vyhrála venku 1:0, tentokrát nad rumunskou Kluží: „Moc bych si přál, aby to klaplo.“
Sedmatřicetiletý Kalivoda už ligu dávno nehraje, nosí vousy a vlasy mu lehce prošedivěly. Dělá hrajícího trenéra v pražských Královicích, má dvě děti, skromnou fotbalovou školu a živí ho práce ve firmě se spojovacím materiálem.
Kolik jste měl tehdy tep?
Situace byla dost složitá, protože jsme hráli o život Slavie. Tři měsíce bez výplaty. Ale mohli jsme postoupit do Ligy mistrů, která mohla všechno zachránit.
Na to jste myslel?
Když jsem držel balon, naskočilo mi, kolik generací slávistů čeká. Liga mistrů byla zakletá - a já ji mohl přiblížit: Když nedáš, bude to průšvih pro tebe i pro Slavii.
Fakt vám to běželo hlavou?
Bylo toho víc. Hned za střídačkami seděl můj táta. S mámou mě odmalička ve všem podporovali, obětovali se pro moji kariéru. Já, obyčejný kluk z Ledče nad Sázavou, jsem cítil, že právě teď je nesmím zklamat. Byl to jedinečný moment, jak rodičům poděkovat.
Vypadal jste klidně.
Protože v lize jsem penalty kopal normálně. Věřil jsem si, jen okolnosti byly úplně jiné. Na Ligu mistrů jsem se jako teenager koukal doma, u televize zobal brambůrky - a najednou byla tak blízko.
Vy nejste trémista, že?
Ale ani flegmatik. Cítil jsem velikou zodpovědnost. Vybral jsem si stranu, a když brankář Stekelenburg roztáhl ruce, došlo mi: Kam s tím? Trefí-li správnou stranu, vyrazí to.
Trefil, ale nevyrazil.
Hrana mezi úspěchem a neúspěchem je tenká. Ve fotbale i v životě. Co mu chybělo? Deset centimetrů? Šířka branky je přes sedm metrů.
A pak? Byl to královský pocit?
Absolutně ne, ještě nebyl konec zápasu, a hlavně nás čekala odveta na Strahově. Vnímali jsme, jak zázračně nás držel Martin Vaniak v brance. Nedávno jsem se díval na sestřih a musel jsem se smát. Jak mohl pochytat tolik šancí? Kam dosáhl? Byl jako chobotnice. Huntelaar mu nedal ani penaltu.
Momenty ze zápasu Ajax - Slavia:
Vy jste vůbec hráli proti soupeři, kterému jste neměli stačit.
Podle jmen určitě. Luis Suárez, Jaap Stam, Rommedahl, Heitinga, Huntelaar, Gabri. Nikdo nám nevěřil a my si říkali: Když se to nepodaří, hlavu nám nikdo neutrhne. Náš úspěch stvořila parta, což mi v hlavě zůstává jako memento.
Jednu hvězdu jste měli. Vrátil se Vladimír Šmicer, vítěz Ligy mistrů.
No právě. My nedostávali peníze a přišel Šmíca, takže vás hned napadne: Tenhle frajer asi nebude kopat za šestnáct tisíc hrubého. Dorazil za námi na soustředění do Krkonoš, na Švýcarskou boudu, a hned to od nás schytal. Z legrace.
Ale legrace to moc nebyla, ne?
Zaplať pánbůh jsme to ustáli. Díky dvěma gólům Standy Vlčka jsme odvetu vyhráli 2:1 a bylo.
Oslavy až do rána?
Tomáš Pokorný, řidič našeho autobusu, nás odvezl doprostřed Václaváku, což dodnes nevím, jak dokázal, protože tam autobusy nesmějí. Každopádně jsme se ocitli v Café Svatého Václava, kde se slavilo. Pamatuju, jak nám tehdy Šmíca říkal: Kluci, tenhle večer je váš, tohle už nikdy zažít nemusíte.
Co ještě se vám vybaví?
Kouzelná atmosféra na Strahově. Takové nadšení jsem nikdy víc nezažil. Když jsem pak ze strahovských kabin vycházel, stáli tam tři dědečkové, slávisti, srdcaři. Chytali mě za ruce, děkovali a po tváři jim tekly slzy. Nezapomenu na Františka Veselého, který za námi přišel do kabiny. Přitočil se ke mně: Škoda že se toho tvůj děda nedožil. Tím mi vyrazil dech, netušil jsem, že se znali.
Co spojovalo legendární křídlo s vaším dědečkem?
Oba byli slávisti až za hrob. Slavia jezdívala na soustředění do Ledče, kde fungoval hotel IPS. A protože děda byl obrovský sportovní fanda, seznámili se. Víc moc nevím. Než mi to Franta stačil odvyprávět, zemřel taky on. Bohužel. Ale doma ochraňuju dědovy artefakty.
I svoje?
Po zápase na Ajaxu jsem si vyměnil dres se stoperem Stamem, mám ho doma zarámovaný v pracovně. Vedle něj visí moje pětadvacítka z prvního zápasu proti Steaue Bukurešť. Postupový dres jsem dal Danovi Kolmanovi, šéfovi futsalové Slavie, za kterou jsem chvíli kopal.
Co vás to napadlo? Takový dres má velkou cenu.
Pro mě i pro celou Slavii, ale teď není ve špatných rukách. Dan je patriot a velký kamarád. Hodně mi v životě pomohl, i současnou práci mám díky němu.
V lize jste odehrál 175 zápasů, ale už jako třicetiletý jste řekl sbohem. Není vám to líto?
Končil jsem v Příbrami, kde ne úplně fungovaly výplaty. Uvěřil jsem, že bude dobře, podepsal tříletou smlouvu, ale nešlo to. Hned první zápas v červenci 2012 jsme doma prohráli 0:4 s Libercem a už to jelo. Katastrofální výsledek, špatný výkon, peníze nepravidelné. Ve dvaceti vám stačí jedna fotbalová výplata na čtvrt roku. Pokud je vám třicet, máte děti a hypotéku, už to taková sranda není.
Co se dělo?
Ekonomicky řečeno: manželka na mateřské a já jako OSVČ musel odvádět DPH z faktur, které jsem sice fakturoval, ale peníze nechodily. Ta doba byla tak složitá, že mě otrávila. Vydržel jsem rok a poprosil Příbram, ať mi doplatí dluh a nechá mě jít do nižší soutěže v Rakousku. Nejpozději do patnáctého července, kdy tam končily přestupy. Jenže termín vypršel a já, protože jsem byl pořád pod smlouvou, nemohl ani hrát, ani nikde trénovat. Půl roku.
Nakonec jste skončili u arbitráže.
To byla poslední kapka, při které jsem ztratil chuť pokračovat jako profík. Začal jsem kopat třetí ligu za Zápy, pak pár let mezi amatéry v Rakousku a teď Královice, pražský přebor. To mě naplňuje. Sice jsem sedm kilo přibral a občas za mě na hřišti mladí musí zamakat, ale fotbal mě pořád strašně baví.
S vaším talentem, neměl jste dokázat víc?
Možná jo, možná ne. Kdybych nedal penaltu proti Ajaxu, třeba nemám kariéru vůbec žádnou. Jsem spokojený. Mám titul, hrál jsem Ligu mistrů... Když jsem kopal v Havlíčkově Brodě za žáky, tajně jsem si přál, ať jednou ochutnám ligu. Byla tak vzdálená, tak nereálná.
Ale ozvala se Slavia.
Ještě dřív Bohemka a Sparta, ale jakmile zazvonila Slavia, nebylo co řešit. My jsme sešívaná rodina.
PARADOX. David Kalivoda z Viktorie Žižkov zařídil svým gólem porážku Slavie, její fanoušci však hráči, který v Edenu dlouho působil, po utkání připravili velké ovace.
Ve třinácti do Prahy?
Týden předtím, než jsem si sbalil kufry, mě vzal táta do Prahy. Tramvaj a metro jsem viděl poprvé v životě. Na zkoušku jsme projeli ze Slavie na Třebešín, kde byl intr.
A pak?
Žádné hýčkání. Dostal jsem pětistovku na týden a úkol: Zvládni to! Dneska jsem přesvědčený, že mě to zocelilo. Já byl poctivák z Vysočiny, který chtěl něco dokázat a věděl, že nic nedostane zadarmo. Vážil jsem si každého posunu vpřed.
A já myslel, že jste byl spíš bohém, hračička.
Leda na hřišti. Miloval jsem balon, ne sprinty. Chtěl jsem hrát ve středu zálohy, abych měl kolem sebe obě strany odkryté, jenže ve Slavii mě většinou limitovala lajna, podél které jsem musel pendlovat.
Když se řekne Kalivoda, většině slávistů si vybaví dva momenty: gól proti Ajaxu a...
A vyloučení v derby, jedenatřicátého března 2008. Kluci se mi pak smáli, že jsem chtěl trenéru Jarolímovi ukázat nové tetování.
A ve skutečnosti?
Pro mě byl zápas proti Spartě vždycky nejvíc. Tehdy umocněný tím, že se přetahujeme o titul. Večer před zápasem jsme si povídali s Davidem Hubáčkem na pokoji, a než jsme zhasli lampičky, říkám mu: Hube, já to zítra rozhodnu! Určitě dám gól, přeskočím reklamní panely, poběžím k fanouškům, svléknu dres a už mě nikdo nezastaví.
Osud se vyplnil.
Jen s tou červenou kartou jsem jaksi nepočítal. Nedocvaklo mi, že už mám jednu žlutou. Náš asistent Pavel Řehák vysprintoval, ať se rychle obleču, ale bylo pozdě.
Vedli jste 1:0, ale nevyhráli.
Kustod Venca Petrák, když mi odemykal prázdnou kabinu, povídá: Kali, kdybych se trefil já, svleču se donaha! Smích mě brzy přešel, protože v kabině nebyl televizní signál a já přešlapoval jako lev v kleci. Jen z hluku jsem vnímal, co se asi tak děje. Najednou řev, vyrovnáno.
Slávistický záložník David Kalivoda opouští derby poté, co byl vyloučen.
Přísný trenér Jarolím vám musel vyčinit.
On byl pedant, všechno muselo být tip ťop, nulový prostor pro úlety. Dostal jsem sice podmíněnou pokutu, kdyby nedopadl titul, ale čekal jsem větší kartáč. Naštěstí titul byl náš. Pomohl nám Tomáš Řepka, který rozklížil Spartu.
To byl rok 2008. Chápete, že Slavia ani Sparta od té doby Ligu mistrů ani jednou nehrály?
Snad to teď Slavia prolomí. Držím palce. Tým je na české poměry hvězdný a soupeř k poražení. Až si říkám: Kdy jindy, když ne teď?
