Až dnes večer vyběhne do boje o čtvrtfinále Evropské ligy proti Seville, budou za ním ještě vlát dlouhé kudrliny. Zítra, až bude o postupujícím jasno, vyrazí Alex Král do kadeřnictví v Nuslích a nechá si svůj poznávací znak o něco zkrátit.
„Musím, už to chce ostříhat,“ usměje se 20letý záložník fotbalové Slavie, který dostal v úterý první pozvánku do reprezentace: „Víte, moje kadeřnice už je zvyklá, nejsem jediný v Praze, kdo má takové vlasy. Když se to namočí, jsou docela rovné a stříhají se dobře.“
Ale asi je nefénujete, viďte?
No, to by byla chyba. Kdybych to udělal, budu mít květák větší než Belgičan Fellaini, který hrával za Manchester. Jednou jsem to zkusil na základce, a když jsem koukl do zrcadla, do školy se mi moc nechtělo. Pak jsem dostal poznámku, protože jsem si při vyučování nesundal čepici.
Háro máte podobné jako Brazilec David Luiz. Mrzí vás, že zatímco vy jste poprvé v reprezentaci, jeho pozvánka na přátelské utkání s Českem minula? Hraje se už v úterý 26. března.
Velká škoda. Ne že by to byl můj idol, ale má podobnou hřívu jako já, i kvůli tomu by to pro mě bylo zajímavé. Hodně lidí si mě s Luizem spojuje, bylo by fajn ho potkat.
Vlasy jste si nechal narůst kvůli němu?
Vůbec! V té době jsem ho ani neznal. Mám to takhle od dvanácti let, a až když mi bylo patnáct šestnáct, začalo se říkat, že jsem mu podobný. Ale spíš vzhledem, on má asi o trochu lepší kopací techniku, když kope i trestňáky (úsměv).
V brazilské nominaci jste ho hned hledal?
Koukal jsem i na jejich weby, ale tam bylo všechno v portugalštině, tak jsem klikal, klikal a hledal soupisku. Nikde nic. Když jsem ji objevil a Davida Luize neviděl, nechal jsem to plavat.
Co na Luize narazit se Slavií v Evropské lize? Když postoupíte, můžete potkat jeho Chelsea.
To by bylo super. Ale nejdřív musíme přejít přes Sevillu, což bude velká fuška.
„Odmala jsem se připravoval i mentálně. Ve třinácti jsem se tomu začal věnovat ještě víc.“ |
Před týdnem jste ve Španělsku uhráli remízu 2:2 a vy jste dal gól. Největší zážitek v kariéře?
Asi jo. Poprvé jsem hrál před takovou návštěvou, i když třicet tisíc diváků jsem zažil na Euru devatenáctek. Ale srovnat to nejde, atmosféra Evropské ligy a nabitého stadionu byla úplně jiná.
Ani v Seville na vás nedolehla nervozita?
Při nástupu trochu jo, ale jakmile se pískne a začne se hrát, nervózní už nebývám. Tak to mám nastavené: vypnu od fanoušků, od všeho, soustředím se jen na zápas a snažím se hned něčím chytit.
Nic vás na hřišti nerozhodí?
Ne že bych byl úplný pohodář, ale už jako malý kluk jsem se snažil připravovat i mentálně. Jen jsem tomu v té době tolik nevěřil, takže to nemělo takový efekt. S přestupem do Slavie ve třinácti letech jsem cítil, že se tomu musím věnovat víc. Brňák v Praze, mluvil jsem s přízvukem, moc jsem si nevěřil, měl jsem problém, když na mě trenéři zakřičeli.
Vážně?
Býval jsem ustrašený, bál jsem se. Hodně jsem na tom pracoval s Martinem Daňkem, což je můj individuální trenér. Jak jsem tomu začal víc věřit, začalo to fungovat. Po půl roce jsem zapadl, kluci mě vzali.
Co obnáší mentální příprava v tak mladém věku?
Pomohlo mi, že táta domluvil spolupráci s Martinem. Jemu jsem se dokázal svěřit s tím, jak se na hřišti i mimo něj cítím. Vždycky mi dokázal pomoct a nebyl to klasický mentální koučink. Spíš jsem si šel popovídat. Neradil mi, co dělat, ale jak se sám v sobě vyznat.
Máte příklad?
Třeba jsem dal na hřišti špatnou přihrávku, někdo na mě zařval. A já měl na stupnici od jedné do deseti popsat, jak se cítím. Když se mi něco naopak povedlo, tak to samé. Postupně jsme se snažili, abych si i po chybě navodil ten dobrý pocit. Nepřemýšlet nad tím, co jsem zkazil, ale nad tím, co můžu udělat dobře.
Vtáhla vás psychologie?
Přečetl jsem si pár knih, bavilo mě třeba Tajemství talentu. To je knížka, přes kterou vlastně přímo trénujete mysl, zapisujete si svoje pocity. Ale že bych musel číst všechno, co zrovna přijde do knihkupectví, to zase ne.
Slavia - Sevillapřed odvetou osmifinále |
Co ještě děláte navíc? Pořád jíte vývar z prasečích nožiček?
Jasně! To mi připravuje děda, který bydlí na Moravě, ve Velkých Karlovicích. Když hrajeme poblíž a táta se jede podívat, veze mi auto plné polévek v sáčku. Mám to zamražené, je to výborné hlavně v zimě, kdy do sebe ráno dostanu něco teplého. I experti na výživu mi řekli, že vývar je výborná věc. Na natažené svaly je lepší použít hovězí, na únavu kuřecí... U nikoho jiného jsem to neviděl, ale funguje to.
Kolik máte teď pytlíků v lednici?
Zrovna docházejí, ale hrajeme ve Zlíně, takže... (smích). Opravdu je to super věc, doporučil mi to kondiční trenér, se kterým se připravuju od čtrnácti, stejně jako s fyzioterapeutem. Pořád si tělo hlídám.
Je znát, že dáváte fotbalu nad rámec tréninku opravdu hodně.
Není to až tolik. Ráno dvouhodinový trénink, pak oběd a po něm cvičení. Zaposiluju si, protáhnu se, jdu na masáž, do wellnessu. Co jiného má člověk dělat?
Lákadel je spousta, ale vy jste zjevně už jako kluk všechno vsadil na fotbalovou kariéru.
Dalo by se to tak říct. Ale zároveň jsem měl v plánu jít na vysokou, na FTVS. Proto jsem jako střední školu zvolil gymnázium. Jenže po přestupu do Teplic to moc nešlo, možná hrála roli i lenost. Jsem rád, že mám aspoň gympl, kdyby se něco stalo, jsou to zadní vrátka.
„Po tréninku jdu ještě cvičit. Posiluju, protáhnu se, jdu na masáž. Co jiného má člověk dělat?“ |
Zvládnout vysokou při kariéře by ale byla frajeřina.
Jde to. Můj agent Karol Kisel je krásný příklad, vystudoval práva. Ani pro mě to není úplně passé, ale vysoká není střední, kde to člověk utáhne, když se trochu učí. Bere hodně času a energie, musel bych se učit do noci. Rozptylovalo by mě to, teď chci dát maximum fotbalu.
Znáte někoho, kdo se mu věnuje tak poctivě jako vy?
Jak poznávám starší hráče, přijde mi, že u nich je to běžné. Ale u mladých ne. Jestli jsme byli v ročníku takoví dva, je to moc. Byl jsem trochu rarita.
Ale sám jste si ověřil, že tudy vede cesta.
Samozřejmě u toho zůstanu, byla by největší chyba s tím teď skončit. Zvlášť když vidím výsledky.
I trenéři si vás pochvalují. Vidí, že máte chuť se učit.
Umím se poučit z chyb. Když nějakou udělám, zapamatuju si ji. Bylo by špatně, kdybych ji opakoval.
Navíc zvládnete víc postů. Kde se cítíte nejlíp?
Tam, kde nějakou dobu hraju. V Teplicích to byl stoper, ve Slavii jsem začal hrát střední zálohu a musel jsem se přizpůsobit. Ve středu obrany jsem se cítil výborně, najednou přijdu do prostředí, kde je mnohem větší konkurence, a ještě hraju jiný post. Ale nic jiného nezbylo a zvládl jsem to.
I proto jste teď poprvé v reprezentaci. Co to s vámi dělá?
Jasně že mám obrovskou radost. Ale cítím taky tlak. Hodně lidí se o mně dozvědělo, čekají, jak se ukážu, možná na mně budou něco hledat. Ale s tím si musím poradit. Nechci, aby zůstalo u jedné nominace, chci se v nároďáku udržet. Ale moc neřeším, co bude za měsíc. Soustředím se na to, co je teď, nekoukám dopředu ani zpátky.
Slavia - SevillaSledujte odvetu osmifinále Evropské ligy od 21.00 online. |
Takže vás už nemrzí, že v létě neklapl přestup do Bordeaux?
Mrzelo mě to v tu chvíli. Připravoval jsem se na odchod z Teplic, chtěl jsem se posunout a Bordeaux dalo fantastickou nabídku. Nejdřív se jednání vleklo, pak jsem se jednou po tréninku dozvěděl, že mám být za dvě hodiny na letišti: Letíš podepsat smlouvu!
Ne na testy, jak se v Česku psalo?
Kdepak, všechno bylo připravené. Večer jsem se šel kouknout na jejich zápas Evropské ligy, druhý den jsem byl na hotelu, přišel Jarda Plašil a povídá: „Víte to? Trenéra Poyeta odvolali.“ A já místo podpisu smlouvy zas letěl domů. Ale rychle jsem to hodil za hlavu a po třech týdnech už se začala zajímat Slavia.
Kterou jste přitom v osmnácti opustil. Proč?
Tehdy se mi pryč nechtělo, ale neměl jsem na výběr. Chtěl jsem se posunout výš, než mi Slavia nabízela, ale ne na hostování, kde máte jinou pozici než kmenový hráč. Bál jsem se, abych nezůstal moc dlouho v juniorce nebo ve druhé lize. Teplice byly dobrá volba.
Král Alex. Ctižádostivý mládenec, který se učí z vlastních chyb |
Teď jste zpátky a sbíráte zážitky v Evropě. Co se vám zarylo do paměti nejvíc?
Že jsme v Seville dokázali dvakrát vyrovnat. Hned jsme dostali gól, dvakrát jsme se vrátili do zápasu, to byla největší euforie.
Navíc jste srovnal bizarním gólem ramenem. Zahltily vám telefon vtipné gratulace?
Kamarád Dan Toman, se kterým jsem dřív hrál ve Slavii, mi psal, že jen já můžu dát takový gól a ještě vyřadit gólmanskou jedničku (smích). Ale já si všechno pořádně prohlédl až v kabině, přes hráče a zraněného brankáře Vaclíka jsem skoro nic neviděl. Nejdřív ani to, že je míč v síti. Až když kolem mě všichni začali řvát, věděl jsem, že je to gól.
Co bude klíčové dnes večer?
Největší chyba by byla bránit se od první minuty. Potřebujeme hrát, nebát se jít dopředu. Nesmíme jen čekat na gól – radši ho sami dát.
