Derby della Madonnina patří mezi nejslavnější fotbalové zápasy na světě. Utkání obou milánských celků nese pojmenování po soše Panny Marie na milánském dómu a jeho kořeny sahají až do roku 1908, kdy se Inter odštěpil od AC kvůli neshodám ohledně zapojení zahraničních hráčů.
Rivalita mezi oběma kluby odráží nejen sportovní ambice, ale i společenské rozdíly. Zatímco AC bylo v minulosti spojováno s dělnickou třídou, Inter se profiloval jako klub buržoazie. Dnes jsou oba týmy globálními značkami s bohatou historií plnou trofejí a jejich vzájemná střetnutí zůstávají událostí, která rozděluje město na dva tábory.
 |
Jedno z těch nejpamátnějších se na společném stadionu Giuseppeho Meazzy odehrálo 12. dubna 2005 a nastoupily k němu největší hvězdy své doby. V barvách rossoneri pod taktovkou kapitána Maldiniho úřadoval brazilský hračička Kaká, autor geniálních nahrávek Pirlo a ukrajinský bomber Ševčenko, na druhé straně vyběhli Adriano, Verón či Cambiasso.
Inter musel z prvního zápasu stahovat dvougólové manko, jenže odveta semifinále Ligy mistrů se změnila v obraz čistého chaosu. Třetí ránu nadějím Interu brzy uštědřil svým torpédem Ševčenko, který hned na začátku zápasu hlavou srazil k zemi Materazziho, načež „domácí“ fandové hlasitě požadovali jeho vyloučení.
A když německý sudí Markus Merk v druhém poločase neuznal vyrovnávací gól Estebana Cambiassa, rozpoutali skutečné inferno. Na trávník pršely plastové lahve i světlice, jedna z nich dokonce zasáhla brankáře Didu do zad. Hráči se dalších dvacet minut schovávali v kabinách, ale když se vrátili na hřiště, zápas už znovu nezačal.
„Jako fotograf instinktivně cítíte, že se něco děje. Tušil jsem, že k něčemu zvláštnímu dojde, jako kdyby se zasekl čas,“ vzpomínal pro list The Guardian fotograf Stefano Rellandini na chvíle, kdy se útrobami betonového svatostánku s typickými „šrouby“ v rozích šířily plameny, kouř a smrad z pyrotechniky.
Od kotle AC Milán měl krásný výhled přes celé hřiště na hořící tribunu, na kterou se založenýma rukama koukali vyčkávající hráči. A pak to najednou uviděl. V apokalyptické atmosféře fotbalového pekla se Marco Materazzi přiblížil k Rui Costovi a nenuceně se mu opřel loktem o rameno. Mlčeli. Jen se dívali.
„Hledal jsem objektivem výjev, který by vystihl atmosféru té chvíle. Najednou jsem uviděl, jak vedle sebe stojí Materazzi a Rui Costa. Zastavil jsem se. Bylo to zvláštní. Dva hráči z naprosto rozdílných světů, jeden tvrdý bojovník, druhý fotbalový poeta. A přesto tam byli spolu,“ líčil Rellandini.
Zvěčnil návrat Sparty z fotbalového pekla. Slavné hráče fotil i v Adamově rouše |
Během zápasu exponoval 800 až 900 snímků, scénu nepravděpodobného setkání rivalů ale vyfotil jen jednou. „Když jsem si později procházel snímky, věděl jsem, že v tomhle je něco jiného. Žádný gól, žádný souboj. Je to pauza. Lidskost uprostřed ztracené civilizace,“ dodal fotograf, který sám pochází z Milána a dnes pracuje pro francouzskou agenturu AFP.
Zatímco jiní fotografové během vypjatého semifinále milionářské soutěže fotili násilí, výtržnosti a paniku na tribunách, Rellandini v objektivu našel něco odlišného. „Překvapilo mě, že jsem byl jediný, kdo zachytil právě tento moment. Byl to zlomek sekundy, ale právě díky tomu má snímek takovou sílu,“ vzpomínal později Rellandini.
Na zeď si ji nikdy nepověsil
Fotografie se rychle stala symbolem nejen osudného milánského večera, ale i otázky o podstatě špičkového profesionálního sportu. Je vrcholný fotbal svého druhu válka, anebo je to pořád přátelské zápolení? A mohou i hráči soupeřících týmů uprostřed běsnícího stadionu zachovat klid a slušnost?
Fotka se každopádně rozletěla do světa a někteří sportovní novináři ji začali srovnávat se slavným snímkem Pelého a Bobbyho Moorea po zápase Brazílie – Anglie na mistrovství světa ve fotbale v roce 1970. Na Materazziho asi nikdy nikdo nebude vzpomínat jako na fotbalového gentlemana, ale dvacet let stará fotka mu trochu napravuje pověst.
Jedna z nejslavnějších fotbalových fotek. Pelé a Bobby Moore po zápase Brazílie a Anglie na mistrovství světa v roce 1970 v Mexiku
Semifinále skončilo kontumací 3:0 ve prospěch AC Milán, ale tým Silvia Berlusconiho pak ve finále slavně padl po penaltovém rozstřelu s Liverpoolem. Materazzi se o rok později s italskou reprezentací stal mistrem světa, když ve finále proti Francii vyprovokoval Zinedina Zidana ke slavné hlavičce a vykoledoval tak pro něj červenou kartu. Portugalec Rui Costa po konci aktivní kariéry převzal roli prezidenta Benfiky Lisabon.
Stefano Rellandini si svou nejslavnější fotografii na zeď nepověsil. Ale když občas zahlédne trička s jejím potiskem, pousměje se: „Je hezké vidět, že si lidé tu chvíli stále připomínají. Přátelství uprostřed chaosu. Fotbal nemusí být jen o vítězích a poražených.“
