Chorvati si kvůli fotbalu půjčovali peníze i v bankách, přibližuje Gavrič

STŘÍBRO Z RUSKA. Po návratu chorvatské reprezentace z mistrovství Petar Gavrič společně se svojí manželkou a rok a půl starou dcerou navštívil lékaře, který byl s medailisty přímo na šampionátu. | foto: archiv Petara Gavriče

22 2018
Do ulic Záhřebu, metropole Chorvatska, se na pondělní oslavy stříbra z fotbalového mistrovství světa sjelo až 500 tisíc lidí. V zemi, z níž občané kvůli nízkým mzdám raději utíkají do Německa a kde doteď převládal spíše smutek, vypukla euforie. „Najednou jako kdyby fotbal něco změnil, všichni měli radost,“ říká 31letý bývalý fotbalista Petar Gavrič, jenž čtyři roky hrál v Jihlavě.

Zaměstnavatelé svolili, že lidé mohou jít slavit. Obchody tak hlásily zavřeno. „Byl to u nás nepracovní den,“ směje se Gavrič.

Každý chtěl vidět naživo fotbalové hrdiny. Stříbrní hráči projížděli městem na střeše autobusu několik hodin. Petar Gavrič se při exkluzivním rozhovoru pro MF DNES dojímal: „To zažijete jednou v životě.“

Povězte, co se v pondělí odehrálo v ulicích Záhřebu.
Nemám slov. To je zážitek, že to ve vás zůstane celý váš život. Tady bylo kolem pěti set tisíc lidí, všude narváno. Čekali jsme, že fotbalisté přijedou do centra města třeba ve čtyři odpoledne, a oni přijeli v devět večer. Celý národ teď žije fotbalem. Poslední roky řešíme problém, že lidé utíkají do Německa, do Rakouska. Při oslavách v Záhřebu ale všichni byli dohromady, úžasná jednota.

Přijeli i Chorvati žijící v cizině?
Ano. Za poslední dva roky uteklo z Chorvatska snad sto tisíc lidí. Ti se teď vraceli, byli jsme všichni spolu. Jako kdyby fotbal něco najednou změnil, všichni měli radost. Tady spousta lidí nemá práci, řešíme politické problémy, všechno špatně. Lidé jsou smutní, ale při oslavách vypukla obrovská radost.

Může historický moment nastartovat nějaké změny?
My si všichni myslíme, že tenhle historický úspěch může přispět konečně k nějaké změně, aby Chorvatsko šlo nahoru. Aby se zlepšila politika, aby lidé měli práci. My máme v Evropské unii nejnižší mzdy. Přitom máme všechno - moře, sport… Ale něco nefunguje v politice.

Ale také máte poměrně vysokou nezaměstnanost. Loni v době letní sezony se pohybovala okolo 10 procent a během zimy přes 12 procent.
Podívejte se, u nás si tady všichni myslí, že se nemůžeme posunout nahoru. Uvedu vám příklad. Doktor má příjem třeba tisíc eur. A ten stejný doktor, který jde do Německa, bere tři čtyři tisíce eur. Prožíváme kolaps. Pracující populace stárne, protože mladí odcházejí do ciziny. To je problém. Ale na začátku týdne, když fotbalisté přišli, byla cítit ta radost. Pět set tisíc lidí ve městě, přitom celé Chorvatsko má čtyři miliony obyvatel. Já věřím, že to zemi posune.

Objevují se problémy s dostupností služeb?
Vezměte si, že u nás například práci, kterou by mělo dělat pět lidí, dělají tři... Všichni jedou pryč. My teď máme sezonu, tak tomu říkáme, když přijíždějí turisté, a hledali jsme patnáct tisíc pracovních sil. Nemáme prostě lidi. Ano, Záhřeb je něco jiného, hlavní město, milion obyvatel. Ale třeba oblast Slavonie (severovýchodní část Chorvatska), tam vůbec nejsou lidé, baráky jsou prázdné. A právě teď fotbalisté i trenéři tohle zmiňovali, aby politici viděli, že to je hlavní problém. Doufám proto, že na to budou reagovat. Řeknu vám i něco o fotbale.

„Myslel jsem, že tento týden oslavy skončí. Ale tady se asi bude slavit ještě dva roky.“

Povídejte.
My nemáme pořádný stadion, na kterém můžeme hrát fotbal. Když venku prší, tak v podstatě není kde hrát. To není jako u vás, že máte takové stadiony jako na Slavii, Spartě. Tady je akorát Maksimir v Záhřebu, ale ten je zase v katastrofálním stavu.

A co ve Splitu?
Ano, dejme tomu, ale tam máte druhý problém. Split bojuje s chorvatským fotbalovým svazem a vůbec se to neřeší. Všechno je politické. Předseda svazu Davor Šuker se hádá s nějakým politikem… Je to zkrátka komplikované. Snad se i tohle po velkém úspěchu na mistrovství světa změní.

Plánujete v Chorvatsku vyjít do ulic, vyjádřit svůj nesouhlas se současnou situací v zemi?
Víte, ta pozitivní atmosféra, kterou jsme teď zažili při oslavách s fotbalisty, to byl ten nejlepší protest. Mimochodem, trenér fotbalové reprezentace Zlatko Dalič při příjezdu do Chorvatska říkal, že si nepřeje, aby se politici fotili s fotbalisty. Oni nezvedají chorvatský národ, a teď by se s hráči chtěli fotit.

Brali si lidé během fotbalového mistrovství dovolenou, aby mohli sledovat zápasy?
Brali. A někteří si dokonce šli půjčit peníze do banky. Banky samozřejmě evidují, kolik přibližně peněz si lidé půjčují každý měsíc. A za poslední měsíc vzrostly půjčky o třicet procent. Půjčili si třeba tři čtyři pět tisíc eur, aby mohli do Ruska. Ano, teď budou půjčky třeba tři roky splácet, ale takhle se u nás zkrátka žije fotbalem. (směje se)

Chorvatský fanoušek vítá své hrdiny po návratu z mistrovství světa.
Chorvatští fanoušci vítají své hrdiny po návratu z mistrovství světa.

S kým jste oslavoval v ulicích?
Přímo v Záhřebu jsem byl s manželkou a dcerou, které je nyní rok a půl. Když manželka s dcerou odešly, tak jsem tam pak ještě zůstával s kamarády. Bylo obrovské horko, nebylo k dispozici moc vody. Ale jeden druhému pomáhal. Fotbalisté jeli z města Velika Gorica, což běžně autem trvá asi tak dvacet minut. Ale teď jim to trvalo autobusem sedm hodin. Tolik bylo lidí okolo.

Jaký moment se vám vryl do paměti z oslav?
Těžko říct, celé oslavy byly skvělé. Ale kdybych měl vybrat jeden moment, tak asi příjezd autobusu. Od fotbalistů jsem stál snad jen dvacet metrů. To zažijete jednou za život. Spousta lidí začala brečet, v takový moment propuknou emoce.

List Washington Post napsal, že to je nejdůležitější moment od konce Chorvatské války za nezávislost, která skončila v roce 1995. Souhlasíte?
Jednoznačně. Ještě jsme tedy měli úspěch v roce 1998, kdy jsme byli třetí na mistrovství světa ve Francii. Ale vezměte si, když se rozpadla Jugoslávie, nikdo o Chorvatsku nic nevěděl. Reklamu nám tenkrát udělalo zmíněné mistrovství. A teď si myslím, že to bude pro Chorvatsko ještě větší propagace. Lidé sem jezdí na dovolenou, taková reklama je pro nás moc důležitá.

Vzpomenete si, jak jste tehdy prožíval válku? Samozřejmě, byl jste tehdy malé dítě.
O tom se těžko mluví. Byl jsem malý, šest let. Byli jsme s mamkou a taťkou zavření u Srba, asi dvacet jedna dní. Bydleli jsme v malé vesnici, pak nás Srbové pustili, šli jsme do Chorvatska. Moc si to nepamatuji. Nevím, jestli jste četl o Modričovi. Ten trénoval, a když slyšel bomby, šel domů, a pak zase znova ven. U nás to takhle bylo normální.

Chorvatští fanoušci slaví v Záhřebu stříbrné medaile na mistrovství světa.
Chorvatští fanoušci slaví v Záhřebu stříbrné medaile na mistrovství světa.

Spousta rodin přišla o některé své členy. Měl jste tenkrát štěstí, nebo se to dotklo i vaší rodiny?
Zaplaťpánbůh v mém okolí nic. Ale třeba příbuzný od mamky byl ve Vukovaru, který byl totálně zničen. Proto když třeba Chorvatsko hraje, tak fanoušci křičí: Vukovar, Vukovar! Nevím, kolik přesně tam zemřelo lidí, ale byla tam velká nemocnice, kde byli všichni, kteří měli nějaké problémy. A Srbové tam spoustu lidí zabili. Když u nás řeknete Vukovar, tak jsme na něj hrdí.

Dovedete si představit, jak byste dnes byli silní ve fotbale, kdyby se Jugoslávie nerozpadla?
Já nevím, jak by to vypadalo. (směje se) Zkusme se jen zamyslet, jaký by mohl být útok: Mitrovič (Srb), Džeko (Bosňan) a Mandžukič (Chorvat). Kdyby se to spojilo dohromady, tak bychom snad vyhráli celé mistrovství světa.

Teď ale vážně. To asi nehrozí, viďte?
Přesně tak, nikdo o tom nepřemýšlí, nikdo se nechce vracet k Jugoslávii. Ano, byly tam dobré i špatné věci, ale rozpad byl neuvěřitelně emotivní a nikdo nechce, aby se něco takového opakovalo. Jedeme dál, život pokračuje. Teď už nemáme problémy. Řeknu vám, že jedním z mých nejlepších kamarádů je Bosňan Muris Mešanovič. On je muslim, ale nemáme žádný problém, jsme kamarádi. Možná ti starší ještě něco mají v hlavě, ale my mladší chceme, aby to bylo pryč.

Čili už žádné konflikty?
Dřív se třeba vůbec nechodilo do Bělehradu. Ale teď? Já v současné době pracuji jako fotbalový manažer a mám tam několik partnerů. Všechno klape, funguje. Jako ano, mluvíme o tom mezi sebou, ale žádné negativní věci.

Fotbal už nehrajete?
Už ne, zahraji si maximálně s kamarády. Pracuji už jen jako fotbalový manažer. Nejvíc hráčů vozíme teď do Řecka, tam máme svoje kontakty. Já jsem tam i hrál. Stejně jako jsem hrál v Česku, Íránu a Číně, takže jsem si udělal kontakty po světě. Mám z toho velkou radost, že jsem zůstal u fotbalu. Ještě rok a půl zpátky jsem hrál v Řecku, ale pak se mi narodila dcera a už nemělo význam dál pokračovat. Manželka byla v Chorvatsku, já v Řecku. Tam jsem se rozhodl, že už skončím.

Jak zmiňujete, v minulosti jste hrál v Íránu, Číně, Řecku, České republice a samozřejmě také v Chorvatsku. Kde vám bylo nejlépe?
Každá země má něco. Já jsem typ člověka, který chce něco objevovat. Mám rád poznávání nových kultur. Pro mě to ale vždycky bude tak, že na prvním místě je Chorvatsko a hned za tím Česko. Pak až ten zbytek. V Česku jsem byl čtyři roky a něco tam ve mně zůstalo.

Je to podobnou mentalitou?
Jednoznačně, jazyk je také podobný. Už za čtyři měsíce jsem byl schopen něco říct česky. Kdežto když jedete například do Číny, tak tam je všechno zase úplně jiné. Mimochodem, vím, že spousta Čechů k nám jezdí na dovolenou. Když jedu k moři, každý třetí mluví česky.

Jaká historka se vám vybaví z angažmá v klubech po světě?
Pro mě to bylo zajímavé v Hongkongu. Město velikosti jako Záhřeb, ale bylo tam osm milionů lidí. Vůbec nevidíte nebe, všude vysoké mrakodrapy. A způsob, jakým lidé žijí, to byl zážitek. Každý den mě tam něco překvapilo. Co se tam děje, jak se lidé chovají, je to úplně něco jiného. Stávalo se třeba ve fotbale, že jsme v sobotu měli zápas, přitom v pátek nám naordinovali náročný trénink. Sotva jsme v sobotu chodili. (směje se) Měli jsme ale dobrého trenéra. Mám pocit, že hrál i v reprezentaci Konga, fotbalu opravdu rozuměl. Ale tam se holt dívají na fotbal úplně jinak. To není jak tady, že u nás je fotbal práce, tam je to něco jiného, tam je důležitá rodina. A taky nezapomenu, když jsme hráli v Číně jeden přípravný zápas a přišlo na něj padesát tisíc diváků, to byl obrovský zážitek.

Petar Gavrič

Bývalý profesionální fotbalista, narozen 21. října 1986 v chorvatském městě Ludbreg. Během své kariéry prošel několika kluby a zeměmi. V Chorvatsku působil hned v osmi celcích. Kromě toho strávil sezonu v íránském Bargh Shiraz FC, rok hrál v Hongkongu za Tuen Mun SA, jeden ročník nosil dres řeckého Panargiakos APO, krátce působil ve slovinském NK Brežice 1919 a čtyři roky byl fotbalistou Vysočiny Jihlava, se kterou v roce 2012 postoupil do první ligy. V současnosti pracuje jako fotbalový manažer v agentuře.

Nejdéle v kariéře (v letech 2009 až 2013) jste hrál za Jihlavu. Jaké vzpomínky se vám vybaví při pomyšlení na Vysočinu?
Měl jsem tam výborné kamarády - Gabriela, Petra Tlustého, Lukáše Vaculíka. V každém klubu se během jednoho roku změní klidně i dvanáct hráčů, ale my jsme zůstali spolu čtyři roky. Na ty lidi nikdy nezapomenu. Tři roky zpátky za mnou byl v Záhřebu na návštěvě Lukáš Vaculík. Gabriel mě taky navštívil.

Představa, že byste v budoucnu ještě bydlel v Česku, je reálná?
Vy žijete v České republice moc v klidu, v Jihlavě lidé vůbec nechodí do města. Zato my žijeme, jako kdyby každý den měl být poslední. To je rozdíl, který mi chyběl, když jsem tam žil. Ale že bych ještě mohl žít v Česku? To si představit dokážu. Byl jsem tam od té doby asi deset až patnáctkrát: v Praze, Brně, Uherském Hradišti. Já všem Chorvatům říkám, že Praha je jedno z nejlepších měst, které jsem kdy navštívil. Musíme přeci říkat pravdu.

Vraťme se ještě k fotbalovému mistrovství. Čím to podle vás je, že jste se dostali až do finále?
Máme skvělou generaci, které nechybí fotbalová kvalita a soudržnost. To je hrozně důležité. Nedávno například reprezentant Šime Vrsaljko, který hraje jinak za Atlético Madrid, říkal: Já hraji tak, jako kdyby to pro měl byl poslední zápas za reprezentaci. Takhle hráči uvažují. A nezpochybnitelná je pak kvalita. V týmu máte fotbalisty Realu Madrid, Barcelony, Juventusu. A oni tam nepatří k těm, kteří by byli jen tak součástí kádru a vysedávali na lavičce. Hrají pravidelně, jsou zvyklí na obrovský tlak. Stačí zmínit Modriče. To je jeden ze tří nejdůležitějších hráčů Realu.

Jak jste vychovali takové hráče?
Víte, tady všichni žijí fotbalem. Vy v Česku máte fotbal, hokej a další sporty. U nás je jenom fotbal. Když se narodíte, hned obléknete triko Hajduku Split nebo Dynama Záhřeb. Když vám jsou tři roky, kopete do míče. Je to v mentalitě. Nemůžu se nezmínit o Dynamu Záhřeb. Ti teď mají nejlepší mladé hráče v Evropě. Když hrají nějaké soutěže, všechno vyhrávají. Trenéři z Dynama jezdí do světových klubů, aby se podívali, jak tam trénují. Pak se vrátí a trénují tak u nás. Když hráči pracují, jsou talentovaní, tak z toho musí něco vzniknout.

I v budoucnu tedy myslíte, že přijde silná generace?
Myslím, že ano. Tím, že pracuji jako manažer, mám přehled o mladých hráčích. A já vám říkám, že příští mistrovství světa budeme mít znovu silnou generaci. Kovačič ve čtyřiadvaceti hraje za Real Madrid. Pro mě byl největší talent třiadvacetiletý Marko Pjaca, ale ten se zranil, hraje v Juventusu. Pak máme hráče v Německu, o kterých vy asi ani nevíte. Nebo Duje Čaleta-Car (v pátek přestoupil ze Salcburku do Marseille). Potom jedenadvacetiletý Benkovič v Dynamu Záhřeb, nabídli na něj 20 milionů eur, ale nechtěli ho prodat. A mohl bych pokračovat.

V čem podle vás vyniká Modrič, nejlepší hráč šampionátu?
Má výbornou techniku. A viděli jste ten zápas, kdy jsme hráli prodloužení? On ještě ve 117. minutě lítal po hřišti, je to obrovský bojovník a dříč. Takhle ho tady vnímáme. Když byl malý, neměl peníze, ale posunul se nahoru. A nezměnil se, je úplně stejný. Však Zidane o něm řekl, že když Modrič nehraje v Realu, tak to není stejný Real Madrid.

Řekněte, co se teď v Chorvatsku bude dít?
Já jsem myslel, že oslavami v pondělí to skončí, ale když jsem ještě v úterý potkal lidi, tak skandovali. Asi to skončí až za dva roky, kdy bude mistrovství Evropy. (směje se)

Může Chorvatsko ještě někdy takový úspěch zopakovat?
Myslím, že ano, ale bude to těžké. Podívejte se na týmy jako Brazílie nebo Německo. Mrzí mě, že jsme letos nevyhráli, byli jsme lepší. Ale i tak jsou pro nás kluci hrdinové. Jo, a počkejte, ještě jedna věc.

Poslouchám.
Měl jsem dneska štěstí. Šel jsem k doktorovi a potkal jsem se s lékařem, který byl s týmem v Rusku. Známe se, jednou mě i operoval. Vzal si s sebou medaili, tak mu říkám: Ukaž, tu musím vidět. Tak jsem si i já nakonec sáhl na stříbro.

Autor:

Los Ligy mistrů: Barcelona, Dortmund, Inter, Slavia

17. září: Inter Milán - Slavia 1:1, 2. října: Slavia - Dortmund od 18:55,
23. října: Slavia - Barcelona od 21:00, 5. listopadu: Barcelona - Slavia od 18:55,
27. listopadu: Slavia - Inter Milán od 21:00, 10. prosince: Dortmund - Slavia od 21:00

Nejčtenější

Inter - Slavia 1:1, hosté mířili k senzaci, o výhru přišli v nastavení

Slávista Peter Olayinka (uprostřed) oslavuje svou trefu do sítě Interu Milán. V...

Při návratu do Champions League, kde dvanáct let chyběli, sahali po senzaci, slávističtí fotbalisté ale nakonec v...

Sparta - Slavia 0:3, penalta, vlastní gól a derby vyznělo jasně pro hosty

Slávističtí fotbalisté Vladimír Coufal (vlevo) a Jan Bořil ukazují, kolik gólů...

Dvě červené karty, rozhodující gól z penalty, další vlastní a třetí nádherný. Fotbalové derby číslo 294 vyhrála na...

Zvedněte ruce, kdo jste to čekali. Italský tisk sepsul výkon Interu

JAK MI TO CHYTIL? Romelu Lukaku z Interu Milán lituje neproměněné tutovky,...

Falešný start, pohroma, trápení. Italská média tvrdě kritizují počínání fotbalistů Inter Milán v úvodním utkání Ligy...

Gól pana Střapatého. Olayinkovi se může změnit život

ŠOKOVAL SAN SIRO. Slávistický útočník Peter Olayinka se raduje z úvodní branky...

Bylo mu patnáct, když poprvé nazul kopačky. Do té doby hrál Peter Olayinka fotbal naboso, maximálně ve špinavých a...

Věděl, že umírá. Ale říkal: Nevzdávejte se! Smutný příběh další oběti ALS

Fernando Ricksen na archivním snímku při tréninku v Zenitu Petrohrad

Do poslední chvíle věřil. Věřil, že tu mrchu porazí. „Před šesti lety mi dávali osmnáct měsíců. Vidíte, a já žiju...

Další z rubriky

Šéf německého fotbalu odmítl Özilovo narčení z rasismu. Zasáhlo mě to, řekl

Německý špílmachr Mesut Özil utíká českému záložníkovi Janu Kopicovi.

Předseda německého fotbalového svazu Reinhard Grindel se vyjádřil ke kauze s nyní už bývalým reprezentantem Mesutem...

Chorvati si kvůli fotbalu půjčovali peníze i v bankách, přibližuje Gavrič

STŘÍBRO Z RUSKA. Po návratu chorvatské reprezentace z mistrovství Petar Gavrič...

Do ulic Záhřebu, metropole Chorvatska, se na pondělní oslavy stříbra z fotbalového mistrovství světa sjelo až 500 tisíc...

Özil po aféře kolem fotky s Erdoganem skončil v reprezentaci

Mesut Özil z Německa si otírá tvář během zápasu mistrovství světa s Mexikem.

Německý záložník Mesut Özil ukončil reprezentační kariéru. Devětadvacetiletý fotbalista to oznámil krátce poté, co se...

Systém VAR si odbyl premiéru na MS. Video chyby nedělá, rozhodčí ano

Novozélandský rozhodčí Matt Conger kontroluje videozáznam v zápase mezi Nigérií...

Už teď se dá s klidem říci, že čerstvě skončený světový šampionát v Rusku byl přelomový. Poprvé na velkém turnaji...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz