Vypadalo to jako nejsnazší úkol na světě. Míč letěl dlouho, přímo na něj. Střela, se kterou by si z tisíce pokusů tisíckrát poradil.
Jenže tohle bylo pokus číslo 1 001. A Igor Akinfejev tu chvíli až do pondělka nemohl vyhnat z hlavy.
„Nedokážu vysvětlit, proč se to stalo. Nikdy to nepochopím,“ zopakoval mockrát.
Ze zápasu Ruska s Jižní Koreou, kterým oba týmy otevíraly skupinu mistrovství světa před čtyřmi lety, uteklo 68 minut, když se Korejec I Kun-ho odhodlal ke střele. Balon letěl doprostřed branky, do Akinfejevových rukavic. Ale pak...
„Co se to proboha děje?“ zděsil se ruský komentátor. Akinfejev si dal ruce před obličej, balon mu pleskl do dlaní a od nich se odrazil do branky. Hrozivá chyba - i kvůli ní se Rusko z Brazílie záhy pakovalo.
O čtyři roky později je zapomenuta. Stejně jako série 43 zápasů v Lize mistrů, během kterých Akinfejev ani jednou nezvládl udržet nulu. Leckdo se mu posmíval, ale od neděle je za hrdinu.
Celý ten den patřil gólmanům - ve večerním zápase zazářili třemi chycenými penaltami Dán Schmeichel a Chorvat Subašič. Ale největší kus slávy pro sebe urval Akinfejev.
Vždyť vychytal Rusku první čtvrtfinále mistrovství světa po dvaapadesáti letech! Doma, v Moskvě, před narvaným stadionem v Lužnikách - a ještě proti hvězdami nabitému Španělsku, favoritovi na zlato.
Celý zápas sledoval, jak soupeř Rusy drtí nekonečnou kombinací, ale všechny šance pochytal. A to nejlepší si schoval na penalty: Kokeho ránu vyrazil rukama, Aspasův pokus vykopl levou nohou. A bylo jasné, že tenhle den patří jemu.
„Ale kdepak, jen jsem pomohl týmu,“ říkal chvilku po zápase před kamerami, v obličeji ani náznak emocí. Ty pustil ven jen na chvilku, když se po rozhodujícím zákroku rozesmátý sklouzl po břiše na promočeném trávníku.
Rusko má zase jednou brankáře hrdinu. Jako by ožily časy Rinata Dasajeva, který v roce 1988 vychytal stříbro z Eura. Nebo Lva Jašina, démona z šedesátých let, kdy byl tehdejší Sovětský svaz fotbalovou velmocí.
Akinfejevovi se odmala věřilo, že na ně naváže, jen mu to trvalo trochu déle, než se očekávalo. Když v šestnácti debutoval za CSKA proti Samaře, hned chytil penaltu. V osmnácti byl v reprezentaci, měl krůček k přestupu do Arsenalu, ale ten překazilo zranění. Místo toho v CSKA zůstal dodnes a ve dvaatřiceti už se mu jinam ani nechce.
Ruský brankář Igor Akinfejev při penaltovém rozstřelu proti Španělsku.
Zvlášť, když doma je teď definitivně za nesmrtelného. Na internetu se hned po slavném vítězství začaly šířit koláže, ve kterých je jeho obličej dosazený do náboženských ikon, nad hlavou svatozář, popisek „sv. Igor“. Další fanoušci volají po jeho soše na Rudém náměstí, jiní ho v žertu navrhují na nového ministra obrany. Jemu stačí, že konečně dorostl ve fotbalovou hvězdu.
„Kdysi jsem řekl, že jednou bude nejlepším gólmanem na světě,“ prohlásil ještě před turnajem legendární německý brankář Oliver Kahn. „Občas dělal chyby, ale pořád má čas zapsat se do historie.“
V neděli se stalo. A příběh ještě nemusí být u konce.
