Zkuste popřemýšlet: komu fotbalová Belgie vděčí za úspěch z mistrovství světa?
Možná Edenu Hazardovi, jednomu z nejlepších hráčů turnaje, který sobotní vítězství v zápase o bronz proti Anglii řídil skvělým výkonem a jistil gólem na 2:0.
Třeba Romelu Lukakovi, se čtyřmi trefami nejlepšímu střelci týmu.
Nebo Robertu Martínezovi, podceňovanému španělskému trenérovi, který konečně z reprezentace dokázal vyždímat potenciál, o kterém se léta mluvilo.
A co takhle Werneru Helsenovi, chlapíkovi, o kterém jste možná nikdy neslyšeli?
Nenazouvá kopačky, nesedí na lavičce, ale na belgickém úspěchu má tenhle osmapadesátník možná rozhodující zásluhu.
To on, bývalý hráč i trenér a uznávaný profesor sportovních věd z univerzity v Lovani, dostal za úkol odpovědět na otázku, kterou mu před osmnácti lety položili lidé ze svazu: Co máme změnit, abychom byli úspěšní?
Upřímná odpověď zněla: Úplně všechno.
Belgie prožívala fotbalovou dobu temna. Na mistrovství světa 1998 vypadla ve skupině, na domácím Euru o dva roky později také. Ani mládežnické týmy neměly výsledky. Proto se řešilo, co dál.
Helsen řešení znal. Na jeho popud svaz rozjel program, který spočíval nejdřív v podrobném monitoringu všeho, co je špatně. Experti po celé zemi nabrali a poté analyzovali desetitisíce hodin videomateriálu z mládežnických zápasů, aby odhalili chyby. Studovali všechno: od fotbálků na školním hřišti, po nácvik taktiky v reprezentačních mládežnických týmech.
Profesor Helsen si vzal inspiraci dokonce i z hudební oblasti: zaujalo ho, jak probíhá výchova malých houslistů v sousedním Německu.
„Zjišťoval jsem, jak často musí cvičit, jaký mají režim. A rozhodl jsem se, že ho přenesu do fotbalu,“ překvapil. „V Belgii se trénovalo málo, to jsem chtěl změnit.“
Produktem Helsenovy školy jsou třeba Lukaku nebo Kevin De Bruyne: i oni jako malí začínali hrát zápasy čtyři na čtyři a později rovnou osm na osm - tenhle model podle Helsena nejlépe rozvíjel správné taktické návyky od útlého věku.
Ale změny se netýkaly jen dětí. I dospělá reprezentace vykvetla, když začala hrát systémem 4-3-3, který přitom šel proti všem belgickým zásadám. Tým byl léta zvyklý bránit a hrát na protiútoky, najednou měl být útočný a dominantní.
Všechno nešlo hned, ale po letech, kdy si systém sedl, vidíte výsledky: na šampionátu v Rusku nastřílela Belgie šestnáct gólů v sedmi zápasech, žádný tým jich nedal víc.
Sportovně jistě vytěžila i z pozůstatků koloniální politiky nebo z přílivu migrantů - hráči původem z Afriky či jiných koutů světa vnesli do národního týmu pestrost.
„Fotbal, který jsme hráli, je naše značka,“ pochválil hráče kouč Martínez. „Nestranný fanoušek si musel náš projev užívat a my takhle chceme pokračovat.“
Ani historický bronz nemusí být do budoucna belgickým stropem.
