Všichni působili doma v brazilských klubech, přátelských zápasů bylo málo, a když už, tak v Československu se nevysílaly. Před šampionátem v roce 1982 ve Španělsku sem pronikly jen kusé informace o jakémsi zázračném týmu, který rok předtím ohromil při turné po západní Evropě.
Jedním z těch „neznámých“ byl i krajní obránce Júnior. Šla o něm úžasná pověst, na levém kraji prý nemá konkurenci.
Brazilská abecedaSeriál o osobnostech, které změnily světový fotbal 1. DÍL: Cafú |
A pak přišel první zápas proti Sovětskému svazu. Brazílie v posledních deseti minutách otočila na 2:1 a nadchla celý svět. Ukázalo se, že pověst nelhala.
Júnior, muž s černými vousy a vlasy, byl jedinečný. Nesmírně pružný, technicky vytříbený. I když pravák, hrál zleva, což mu umožňovalo zasekávat míč do středu hřiště, takže se místy stával spíš záložníkem.
Jeho útočné pojetí se projevilo například v prestižní bitvě s Argentinou, kdy si naběhl až před bránu a sérii narážeček zakončil „jeslemi“ brankáři.
Pamětníci si možná vybaví jeho radostný tanec po gólu. A možná si i vzpomenou na lítost, když tohle nádherné mužstvo ztroskotalo na Itálii.
Za čtyři roky poté, v Mexiku 1986, byl Júnior, už s prošedivělými vlasy a knírem, opět v sestavě. Nehrál v obraně, nýbrž skutečně v záloze. Podobně jako před ním například německá hvězda Breitner nebo u nás Dobiaš, i on se přeorientoval na jiný styl hry.
Fotbalista to byl pořád vynikající. Bojoval ve středu hřiště, chodil do soubojů, kličkoval, rozehrával, spolu se Socratesem a Alemaem dirigoval celý tým. Ani druhý pokus dobýt titul však Júniorovi nevyšel, Brazílie vypadla na penalty s Francií.
