Dámy ve fialových pulovrech se pomalu trousí z pohřbu. Jdou kolem KFC a taky kolem špinavého prodavače, který nabízí živé slepice za 70 randů čili 170 korun. My dáváme blinkr doprava, kde je nejchudší čtvrť Johannesburgu. Na škole tam stojí nápis: "I kamarád, který má AIDS, je pořád kamarád."
Je to přesně 34 let, kdy tu policajti stříleli do černých studentů, kteří se vzbouřili kvůli povinné výuce afrikánštiny. Tehdy tu prskaly granáty slzného plynu, tekla krev a lidé se modlili za mrtvé. Dnes tu malí kluci pobíhají v prachu, žonglují s propíchnutou mičudou a mamky je volají na oběd do plechových chýší, kde není elektřina.
Welcome to Soweto.
Přesněji řečeno: Vítejte v nejchudší části Soweta. Nejslavnější čtvrť Johannesburgu, kam se před útlakem bílých musel stáhnout i Nelson Mandela, se dělí na několik bloků. U dálnice žijí bohatí, vilu za zděným plotem nekoupíte pod milion randů (2,5 milionu korun), místní tomu říkají Beverly Hills.
V údolí za smradlavým smetištěm, kde pobíhají vyzáblí psi, jsou bloky baráčků pro chudé a ve slumech, kde jsme se kvůli fotbalové horečce ocitli, bydlí ti nejchudší.
SOWETO. I takhle se žije v chudinské čtvrti v Johannesburgu.
Aspoň už nám tu teče voda
Zbytky trávy, které vykukují ze země, jsou do černa ohořelé, bakelitový záchod na konci ulice, jediný kohoutek s vodou na druhé straně. "Aspoň že vodu nám tu v posledních 20 letech zavedli," vypráví Lucy Mundiová, když nás pozve dovnitř pod svou stříšku. Plechové stěny se vlní a netěsní. Kde jsou díry, tam se musí nacpat stará deka, hadr nebo aspoň noviny, aby sem netáhlo.
Červen, v Jižní Africe je zima, i když tahle sobota naštěstí patřila mezi teplejší dny. Dokud se v pět hodin nezačne stmívat, je na sluníčku příjemných 15 stupňů. "V noci to bývá kruté. A když začne pršet, zatéká sem," říká Lucy.
Když je nejhůř a před zimou není kam utéct, zatopí si doma na podlaze. Jedna z neteří se venku na ulici matlá v černé směsi, ze které plácá uhelné kuličky na zátop. A vedle ní tečou splašky.
ZIMA V SOWETU. Dívky v Sowetu chystají uhelné kuličky na zátop.
Letos už v plechové chýši nastala nelítostná zima, což se dá lehce poznat podle začouzených trámů. Bude hůř, nejhorší bývá konec července. Vevnitř vládne zatuchlý vzduch, smrad pálí do očí a do nosu. Skrz titěrná okna je vidět, jak si soused vedle v poledne čistí zuby, přičemž si nohy máčí ve škopku s vodou.
Třicet metrů čtverečních, na kterých jsou dvě postele, dvě nefungující televize, peřiňák, obrázek mrtvého manžela, uschlá kytka, málo světla, pár oblečků a v rohu malá kamínka a na nich konvice s vodou.
Jsme hrdí, že tu máme fotbal
To je vlastně všechno, co nám může Lucy ukázat. Se šátkem na hlavě a špinavou dekou kolem těla vypadá na 70, ale sama tvrdí, že jí letos bylo 58. Syn Raymond, chlapík v pohorkách a plandavé šusťákové bundě, kýve hlavou.
Chci pryč!Jenom při fotbale zapomenu na bídu |
"Víte, já jsem tak pyšná, že tu máme ten fotbal. Všichni fandíme. Každý člověk, co tu bydlí, vám řekne to samé. Cítíme to stejně. Fotbal nás spojuje," říká Lucy.
Kdo ví, kolik lidí v tomhle smutném kousku Soweta bydlí. Dva tisíce, možná tři. Místní se znají, ale nikdy se nepočítali. Proč taky?
Na levé straně ulice elektřina nejde už spoustu let, a tak se ti zleva běhají při mistrovství světa dívat k sousedům doprava.
I zítra odpoledne poběží, vždyť Bafana Bafana, jak se jihoafrické reprezentaci přezdívá, bude hrát o holý život. Musí porazit rozhádanou Francii a ještě doufat, že jí nahraje výsledek z druhého utkání Uruguay – Mexiko. Teď se postup do osmifinále jeví jako zázrak.
POJĎTE DÁL. Lucy Mundiová vítá návštěvníky svého velmi skromného obydlí.
"Bafana Bafana? To jsou lumpové, kteří nebojují. Nemají šanci. Už jim nevěřím," říká Sipho, třináctiletý klučina, který na ulici v děravých papučích předvádí finty.
Míč si nadhodí kouzelným nadkopnutím, ve vteřině ho má zaklíněný za krkem a stahuje si přes vlněnou zelenou čepici modrobílý dres. Chechtá se a má radost, že ho konečně pozoruje i někdo jiný než kamarádi, které zná odmalička.
Jihoafričtí školáci mají během mistrovství světa mimořádné prázdniny, a tak většinou zevlují. "Kluci jako my buď hrají fotbal, flákají se, kradou, nebo fetují," vypráví Sipho s balonem za krkem.
V LOŽNICI. Za ustlanou postelí vykukují chladné plechy. Tady musí být v noci vážně kosa.
Jeho modrobílý dres dokonale kopíruje Argentinu, ale hubený míčový kouzelník tvrdí, že v něm hraje za klub All Stars of Soweto: "Za čtyři roky už budu na mistrovství světa v Brazílii kopat. Chci patřit do Bafana Bafana. A budu tam patřit, hned vedle Pienaara uprostřed zálohy, protože jsem fakt dobrý."
S míčem u nohy je fakt dobrý, žonglujeme na ulici s ním, ale nám prostě balon za krkem nezůstane. A Sipho se u toho ještě tak nádherně zubí, přitom jeho táta nosí domů 500 korun týdně.
Vzpomínka na rok 1976
Mimochodem, 13 let měl také Hector Pieterson, nejsmutnější symbol boje proti apartheidu. Zemřel 16. června 1976, v první den manifestací, ve kterých černí studenti bojovali proti tomu, aby je bílí nenutili povinně se učit afrikánštinu.
PAMÁTNÝ SMUTNÝ SNÍMEK. Tři děti se fotí u vzpomínky na Hectora Pietersona v den výročí jeho smrti.
Jen málo fotografií je tak slavných jako ta, na níž zastřeleného Hectora nese v náručí Mbuyisa Makhubo a vedle nich v křiku běží Hectorova sestra Antoinette. Černí Jihoafričané dodnes věří, že statečný Mbuyisa žije...
Plačtivých příběhů z éry apartheidu jsou desítky a v nedalekém muzeu je připomínají cihličky se jmény lidí, kteří v červnu 1976 zemřeli. Tělo sedmileté Lilly Mithi označili lékaři jako číslo 2498/76; srdce jí zezadu prostřelila puška bílého policisty.
V sobotu nás pětiletá a mladší děvčátka tahala za ruce. Rozjívené holky byly bez výjimky černé a my bílí. Ten kontrast až bil do očí. I díky Mbuyisovi amrtvému chlapci Hectorovi se totiž Jižní Afrika zbavila apartheidu a mohla k sobě pozvat nejslavnější fotbalové týmy
světa.
MEZI DĚTMI. Každá návštěva je baví, běhají kolem ní, chytají se za ruce. Stejně tak reagovaly tentokrát na reportéra iDNES.cz.
Taky my můžeme vystoupit ve slumech Soweta z auta a holky hned žadoní: "Dejte mince. Dejte. Namalujeme vám obrázky. Prodáme vám plechovky. Kamínky."
Plechovky byly pomačkané, sešlapané a usušené jako květy v herbáři, malá Mbian je nesla na hlavě. Jedna plechovka za 5 korun, vlastně 2 randy. Dali jsme randy, plechovky jsme jim nechali a s údivem pozorovali, jak holky nadšeně skáčou do otevřeného auta. Sbíhají se i kluci, často bosí s nudlí u nosu.
Jak Soweto žije fotbalem
Ve slumech Soweta si jdou mládenci zahrát fotbal na prašný plácek ke škole, na které stojí nepřehlédnutelný nápis: "I kamarád, který má AIDS, je pořád kamarád." Nikdo si toho nevšímá, všudypřítomnou hrozbu AIDS tu neřeší.
KDEPAK PRAČKA. Tady se všechno oblečení pere na dvorku před domem...
... ale než můžete prát či vařit, musíte pro vodu. Zdroj je v ulici jen jeden.
Místní se dívají na horizont, kde se kvůli požáru zvedá oblak černého dýmu. Na smetišti hoří igelity a my jsme píchli. Na jednom rohu "kadeřník" v dresu Arsenalu holicím strojkem stříhá klienta, o kousek dál ženské klevetí nad mokrým prádlem, které rozvěšují na ostnaté dráty, a k nám běží pomocníci, aby s prasklým kolem pomohli. Za pět minut jsou tu tři, i s heverem.
Svářeči Tom a Titus pod svou plechovou stříškou na rohu ulice vyprávějí: "Pracujeme tu každý den, sedm dní v týdnu. Od devíti do půl šesté. Čekáme, jestli někdo přijde a nechá si u nás něco svařit. Lavičku, stůl, výfuk, židli... Když jede kolem auto a hodně zatroubí, tak poznáme, že se na mistrovství něco děje. A když padla, tak jdeme domů a koukáme na fotbal."
SVÁŘEČI V PRÁCI. Tady tráví dny pětačtyřicetiletý Tom (vpravo) a pětašedesátiletý Titus.
