Ovšem pak vás napadne: co blázní!?!
Před ní na chladné zemi leží obyčejná deka a v ní se choulí tři děti. Lezou jedno přes druhé a tulí se k sobě. Semtam se do deky schovají až po hlavu, občas vykouknou ven a zase se zavrtají. Trubky už se válejí pohozené stranou...
Vždyť jim musí být děsná zima - je deset večer a v Johannesburgu skoro mrzne. Nenastydnou?
"Ale ne, jsou dobře připravené. Mají tolik vrstev oblečení. Žádná nemoc nebude," usmívá se Gadi.
Brzy přichází další dívka, klepe se a studené ruce si hřeje o kelímek s čajem. Usrkává, pak se přilepí k mámě. "To je moje nejstarší dcera, je jí osmnáct. A tady dole mám syna, druhou dceru a ještě neteř," říká hrdě. Neteř je nejmladší, pouhých pět let.
"Dívejte se na fotbal," napomíná.
Ano, fotbal!
V zóně pro fanoušky v centru města zápas sleduje na deset tisíc lidí, mimo hlavní dav i Gadi.
Míň vuvuzel. a Po gólech domůaneb jak se v Johannesburgu fandí mimo stadion |
"Moc jsem chtěla jít s dětmi na stadion, ale už jsem nesehnala lístky. Fotbal pro mě znamená strašně moc," vypráví. Je jí čtyřicet, pracuje na místním úřadě, sama dokonce fotbal hrála.
Zůstat doma u televize? "Mohli jsme, ale to nechci. Chci být mezi lidmi, chci se dívat s ostatními, chci si užívat s nimi. Cítím sounáležitost. Fotbal a národní tým nás všechny spojuje, proto s sebou beru i děti. Ať jsme tu společně."
Když dá uruguayský útočník Forlán první gól, povzdechne si, na chvilku se zakaboní, ale dál vypráví: "Chci tu být i proto, že jsem pyšná na svoji zemi. Jsem šťastná, že tu máme mistrovství."
Proč?
"Máme svoje starosti, problémy, kriminalitu, ano. Ale jsme o něco dál, než před dvaceti lety. Tehdy by mě od bělocha odtrhli a zavřeli." Právě v ten večer je výročí - před 16 lety skončil apartheid apartheid. "Svět si všiml, že se naše země zlepšuje. Proto tu teď ráda stojím i s dětmi v té zimě."
