Kde myslíte, že se probudíte ráno 9. července?
Devátého? Věřím, že na pokoji nějakého německého hotelu, odkud pak odpoledne vyrazím na stadion.
Ten den se hraje jediný zápas – finále.
Být ještě devátého července ve hře, to je můj sen. Abych se musel koukat na předzápasové video, abych si připravoval kopačky a rukavice, balil si věci a nervózní nasedal do autobusu.
Nejste moc velký snílek?
Přece to nemusí být nereálný sen. Ve fotbale se může stát cokoli. Za poslední čtyři roky jsme porazili Italy, Francouze, Holanďany. To jsou top týmy, favorité mistrovství. Víme, že v jednom konkrétním zápase můžeme porazit každého. Samozřejmě, můžeme se probudit do špatného dne a rupnout, ale vědomí toho, jak jsme silní, mi dává sebevědomí.
Evropské týmy porazit umíte, ale jak by dopadl souboj s Brazílií nebo s Argentinou?
Když jsme schopni porazit Francouze v plné sestavě na jejich národním stadionu, můžeme porazit i Brazilce s Ronaldinhem. Všechno je relativní. Můžeme vypadnout v osmifinále a být na sebe hrdí, ale taky můžeme vypadnout třeba ve čtvrtfinále a nadávat si. Pro mě bude prvním úspěchem postup ze skupiny. A když se pak chytne vlna jako před dvěma lety na mistrovství Evropy, můžeme dojít hodně daleko.
Zkuste mi jednou větou vysvětlit, proč má reprezentace právo pomýšlet na finále?
Protože máme mužstvo s pevným týmovým duchem, držíme pohromadě, máme kvalitu, odhodlání a dar neskutečné improvizace, což nás odlišuje od ostatních. Díky schopnosti přizpůsobit se čemukoli a improvizovat na poslední chvíli můžeme změnit historii.
Improvizujete i vy v brance?
Tam se většinou chovám tak, jak jsem naučený z tréninku. A podle instinktu.
Když na vás běží útočník s míčem, jak se zachováte? Co vám letí hlavou?
Nic. Není čas přemýšlet, je to mžik. Udělám to, co mi poradí hlava.
Víte vůbec, kdo proti vám běží? Jestli Rooney, Baroš, nebo Henry?
Někdy musí celá akce skončit, než si uvědomím, kdo to vlastně střílel. V prvním momentu je mi to fuk. Nekoukám na nohy, do tváře, nedívám se na míč. Je to takový fofr, že vnímám útočníka jako celek. Vidím, co dělá, jak vede míč, víc mě nezajímá.
Co vám tedy poradí, jak se v brance zachovat?
Útočníkův pohyb. To je pro mě nejdůležitější hledisko.
Máte nějaké fígle, jak střelce uhranout?
Neudělat zbytečný pohyb, abych mu neusnadnil práci. Co nejdéle se udržet ve správném postavení, aby on musel volit první. Teprve na jeho pohyb reaguju. Výhodu má samozřejmě střelec, protože on má míč a rozhoduje, co se stane. Ale já ho svým chováním můžu vyplašit. Ve zlomečku vteřiny se rozhodne, jestli tu situaci přečetl líp útočník, nebo brankář.
Je mezi útočníky někdo, kdo vás pokaždé přechytračí? Máte z někoho strach?
Jednu noční můru jsem měl ve Spartě. U Radima Holuba jsem nikdy nepoznal, co udělá, jak a kdy do míče kopne.
Počkat. Chytáte proti nejlepším fotbalistům světa, a přitom si vzpomenete na Holuba, útočníka z Mladé Boleslavi. Není to zvláštní?
Prostě mi utkvělo v paměti, jak mě vykoupal pokaždé, kdy se mu zachtělo. Jasně, v Chelsea je spousta šikovných hráčů, kteří umějí zakončit na tisíc způsobů. V pohybu zamaskují svůj úmysl, což je vlastně pro brankáře neřešitelné.
Na mistrovství světa se sejde elita. I dvě hvězdy, které ty nejlepší ještě předčí: brazilský ofenzivní záložník Ronaldinho a francouzský útočník Henry. Není proti nim brankář bezmocný?
Ne, šance je vždycky. Henry je strašně rychlý, musím sledovat jeho pohyb, abych byl připravený zmenšit mu střelecký úhel. Rozhoduje každá vteřina, klíčový je timing, načasování. U Henryho je všechno stokrát těžší, protože jeho úsudek a instinkt jsou na takové úrovni, že se splete málokdy.
A Ronaldinho z Barcelony? Ten už vám dal při zápasech Ligy mistrů tři góly.
Má dar od boha. Nikdo nikdy neví, co na hřišti udělá. Je to kouzelník.
Přemýšlíte v brance, co by udělat mohl?
Je lepší nemyslet, protože on je naprosto nepředvídatelný. Je lepší počkat, co udělá, abych pak v brance nevypadal jako panák.
Počítáte si vůbec góly, které sám zaviníte?
Ne. Stejně jako si nepočítám těžké zákroky, které zachrání zápas.
A přemýšlíte o nich aspoň?
Jasně. Vím o všech gólech, které padají na můj vrub. Ale ať je to chyba nebo dobrý zákrok, za prostudování stojí obojí. Abych propříště věděl, co jsem udělal špatně, nebo dobře.
Máte v kariéře gól, za který se dodnes stydíte?
Třeba právě ten s Fulhamem v lize, v právě skončené lize. Kopali trestňák, míč letěl na branku a já počítal, že ho přede mnou někdo škrtne. Jenže nikdo se ho nedotkl, balón mi prolezl skrz ruce i nohy a americký reprezentant McBride ho uklidil do sítě. Školácká chyba. První gól v Anglii, za který jsem se vyloženě styděl.
Pamatuju si jeden podobný, ještě ve Spartě. Držel jste patnáctihodinovou neprůstřelnost a jednoduchá střela Meleckého z dálky vám na Bohemians proklouzla mezi nohama. Trapas.
To byla hloupost. Zkrat. Chyba v koncentraci. Byl jsem o vteřinu napřed. Už jsem se viděl, jak míč vyhazuju do strany, a vtom blik. Vypadalo to šíleně.
Poznáte předem, že na vás letí střela, na kterou nemáte šanci dosáhnout? Skáčete po míči a víte, že skončí v síti.
Poznám to v momentě, kdy balón letí okolo mě. Jestli dosáhnu a konečky prstů ho ještě škrtnu. Anebo to nedopadne. Podle toho, jak daleko je míč od mojí ruky, poznám, jestli míří do brány, nebo vedle.
Je užitečné skákat i po střelách, o kterých víte, že míří vedle?
Někdo skáče po všem jako tygr a na efekt. Já nešaškuju. Spíš mi jde o pocit, že mám všechno pod kontrolou. Sám sebe varuju: Neodrazí se ještě míč od drnu? Nestane se nic? Proto radši ještě skočím, abych si byl jistý dvojnásob.
Vážně jste si tak jistý?
Bránu mám změřenou, stojím v ní celý život. Někdy je strašně veliká a někdy se v ní cítím jak král.
Stojíte mezi třemi tyčemi a za vámi už je jen síť. Nejste příliš osamělý?
Dá se říct, že jo. Mám deset spoluhráčů, kteří mi pomáhají, jsem součástí mužstva, ale pořád jsem vlastně sám. Za mě už nikdo chybu nenapraví. Brankář je specifická pozice a to se mi líbí.
Vážně? Neměnil byste? Než vám v žácích ošklivě zlomili nohu, býval jste velmi dobrým střelcem.
Neměnil bych. Určitě ne! Jsem typ člověka, který potřebuje směsici kolektivního a individuálního sportu. To je přesně brankář. Samotář v kolektivu. Někdy si připadám sám, ale když se prožívá výhra, je to mnohem intenzivnější pocit, než kdybych slavil sám.
|
|
Zkušený německý brankář Jens Lehmann prohlásil, že gólman je celý život bit. V Arsenalu měl fantastickou sezonu, jenže ve finále Ligy mistrů udělal chybu, byl vyloučen a všechna vina za porážku padla na něj.
Souhlasím, brankář je bit. Jsou případy, kdy brankář vynikne a je hrdinou, ale většinou ho vypráskají. Každý gól, který dostane, se rozebírá a vždycky se najde někdo, kdo řekne: Tos měl chytit!
Jste na to háklivý?
Někdy to zabolí, ale jinak to beru jako součást svojí práce. Vadí mi, když mi vyčítají odborníci i chlapi od piva, kteří nikdy v bráně nestáli, že jsem měl něco udělat jinak. Je hrozně snadné a nespravedlivé hodit špínu na brankáře. Každý nás vidí jako strůjce inkasovaného gólu.
Tak jste měl zůstat v poli.
Ale já si nestěžuju, jen říkám fakta. Od doby, co fotbal existuje, je brankář bit. To je náš úděl. Jen si to zkuste: letí ostrý centr ze strany, před vámi pobíhá osm lidí, každý z nich ho může škrtnout. V tom mumraji nakonec míč zapadne k tyči a vy jste blbec. Proč jste to nechytil? Co jste tam dělal? To je přesně moment, kdy mě kritika mrzí.
Vás spíš všichni chválí. Za rok 2005 jste byl zvolen nejlepším brankářem světa. Experti oceňují především vaši fantastickou koncentraci. Jak dokážete být celý zápas ve střehu, když na vás míří jenom dvě tři střely?
Je těžké to vysvětlit. Prostě jsem pořád uvnitř děje, v přítomnosti, neexistuje pro mě nic jiného, oči mám jen na hřišti. Mantinelem jsou lajny kolem nebo reklamní panely, za kterými stojí podavači míčů. Dál nekoukám. Nezajímá mě střídání, světelná tabule nebo opakovaný záběr. Teprve až zápas skončí, mám čas se podívat, jak se vlastně doopravdy hrálo.
Máte tedy radši zápasy, ve kterých se na vás útočí, nebo spíš zápasy, kdy jste relativně bez práce? Což se vám často stává v anglické lize.
Nevybírám si. Ale každý brankář vám odpoví, že radši chytá. Když soupeř útočí, mám pocit, že jsem ve hře. Nemusím se nutit, abych udržel koncentraci.
Sice nenaběháte kilometry jako hráči v poli, ale nápor na psychiku je asi nepoměrně větší, že?
Je to propojené. Jsou zápasy, při kterých sice nemám moc práce, ale přijdu domů a berou mě křeče. Cítím se vyždímaný.
Kdy naposledy jste byl po zápase grogy?
Asi po finále mistrovství Evropy jedenadvacítek. To byl šílený zápřah na psychiku. Hrálo se o zlato, došlo na penaltový rozstřel. Byl jsem naprosto vyčerpaný, ale euforie z vítězství všechnu bolest přebila. Nebyl čas myslet na únavu.
Právě penaltové rozstřely jsou pro český fotbal osudové. V Bělehradě 1976 nám přinesly evropské zlato, v Anglii 1996 zase pomohly mužstvu do finále.
Přesto zůstávají loterií.
Mohl byste tedy vybrat pět hráčů, které byste poslal do rozstřelu.
To se nedá. Než k penaltám dojde, probíhá zápas, někomu se nemusí dařit, přestane si věřit, někoho berou z únavy křeče, někdo se prostě nemusí cítit.
Zkuste to, prosím. Je to jen hra.
Vybral bych kluky, kteří mají dispozice zvládnout ten mimořádný tlak. Určitě Honzu Kollera, pak Karla Poborského a Zdeňka Grygeru. Ten při důležité penaltě vždycky zůstane klidný.
A dál? Napadá mě Marek Jankulovski, ten se nebojí a střílí precizně.
Na Markovi se shodneme. Takže už máme čtyři. A myslím, že ještě Jirka Štajner zvládne proměnit penaltu za každé situace.
Překvapivě jste vynechal Rosického s Nedvědem, dva stěžejní muže týmu.
Taky jsem vynechal třeba Vláďu Šmicra, který tady sice není, ale loni za Liverpool proměnil klíčovou penaltu ve finále Ligy mistrů. Je to můj výběr. Výběr pěti lidí, o kterých si myslím, že zvládnou proměnit penaltu ať se děje, co se děje.
Slyšel jsem zajímavý názor, že nejjistějším exekutorem penalt je v národním mužstvu Petr Čech. Levačku má přesnou a tvrdou.
V životě jsem penaltu při důležitém zápase nekopal, těžko říct, jestli bych to zvládl. Nikdy jsem v té roli nebyl.
Troufl byste si?
Třeba bych si troufnout musel, kdyby na mě přišla řada.
Za trenéra Ježka se před zlatým šampionátem v Bělehradě nacvičovaly pokutové kopy na soustředění v Tatrách. Kdo nedal, musel přede všemi dělat kliky. V přípravném utkání v Ružomberoku zase diváci museli při penaltách pískat, aby střelce znervózněli.
Ať lidi fandí nebo pískají, pořád zůstávají jen kulisou. Záleží jen na hráči, který jde kopat, jestli se z toho okamžiku sesype.
Co si myslí brankář – musí být správný penaltový střelec spíš kliďas až flegmatik?
Charakter člověka možná pomůže, i když znám lidi, kteří sice stokrát vybouchnou kvůli maličkostem, ale v krizové chvíli zachovají klid. Asi to nejde zobecnit. Hlavní je, aby střelec kopl penaltu stejně suverénně jak v tréninku, tak v zápase.
Máte penalty při tréninku rád? Mlátíte sebou o zem a vlastně o nic nejde.
No právě, je to nutné zlo. Většinu hráčů znám, když jim to čapnu, nic z toho nemám. Není to hra. Navíc kluci nejsou pod tlakem, suverénně mi to posílají do šibenice nebo k tyči a já jsem v brance jen na ozdobu. Nemám to rád.
A při zápase?
Nemám co ztratit. Můžu být jen hrdina, nebo poražený. Ve Francii jsem chytil jednu ze tří. V Anglii zatím jedinou ze čtyř, ale pro mě tu nejdůležitější, když jsem prodlužoval historický rekord v neprůstřelnosti. V penaltových rozstřelech mám mnohem lepší statistiku.a
Kdo je Petr ČechNejlepší brankář světa se narodil 20. První ligový zápas chytal za Blšany na Spartě. Dostal tři góly, přesto ho experti pochválili. Právě do Sparty v roce 2001 přestoupil za 22 milionů korun. O rok později už za něj Rennes zaplatilo 140 milionů a za další dva roky Chelsea 420 milionů. Na evropském šampionátu jedenadvacetiletých v roce 2002 se stal ve finále králem penaltového rozstřelu proti Francii. Za reprezentační áčko chytá od devatenácti. S Chelsea získal dva tituly a vytvořil rekord anglické ligy: 1025 minut nedostal gól. Je ženatý, manželka Martina dřív soutěžila v aerobiku. |
Střelec je pod větším tlakem než při zápase, já se možná ještě víc soustředím a vím, že prostě jednu z pěti penalt chytím.
Na čáře máte jen tři možnosti: skočit doleva, doprava, nebo zůstat stát. Podle čeho si vybíráte?
Záleží na momentálním úsudku. Vidím střelce, co dělá, jak se rozbíhá, něco mě napadne a skočím. Předem nikdy nevím kam. Rozhoduju se na poslední chvíli, podle intuice. Hlavně nesmím udělat pohyb moc brzo, abych střelci nenapověděl.
Třeba jablonecký brankář Michal Špit, jeden z expertů na pokutové kopy v české lize, si vede databanku penaltových střelců. Kam střílejí, jestli tvrdě, nebo technicky. Co vy?
Řeknu to diplomaticky, já takovou databanku nemám. Rozhoduju se na poslední chvíli.
Polský brankář Jerzy Dudek z Liverpoolu loni při finále Ligy mistrů rozhodil střelce bláznivými pohyby. Vlnil se v bocích a šaškoval.
Každý má svůj styl, svou povahu. Kdybych zkusil něco podobného já, akorát bych se rozhodil, protože mi to není vlastní. Nejsem klaun.
Stane se vám někdy, že v brance začnete plašit?
Málokdy. To je cesta do pekel. Jakmile začnu přemýšlet, jak napravit to, co jsem udělal špatně, jen se chyby násobí. Ať se stane cokoli, nesmím na to myslet.
Copak si nelze nějak odpočinout?
Třeba když na nosítkách odnášejí zraněného, tak mám relativně klid a vím, že gól nedostanu. Ale vypnout nemůžu. Nesmím.
Vaši spoluhráči mi vyprávěli, že před zápasem vypadáte jako sfinga. Jako s klapkami na očích.
No, moc si se mnou nepokecají. Minimálně tři hodiny před výkopem vypínám telefon, aby mě nikdo nerušil.
Co by vás například mohlo vykolejit?
Kdyby mi třeba někdo napsal, že mi nabourali auto.
Mobil tedy máte vypnutý a stáváte se sfingou. Co vás v tu chvíli vytrhne ze soustředění?
Nestává se to často, ale když třeba někdo poplete nástup týmů a všechno se zpozdí. Když se něco pokazí. Banality. Přetržená tkanička. Ale kromě našeho rituálu, kterého se účastní všichni, jsem obvykle před zápasem sám ve svém světě.
Jak vůbec vypadá rituál reprezentace?
To je něco, co by mělo zůstat mezi námi v kabině.
Jaká je vlastně vaše společenská pozice v mužstvu? Byť jste nejmladší, patříte mezi vážené osoby?
Moje pozice vychází z postu, na kterém hraju. Ať člověk chce nebo ne, brankář je důležitý. Měl by patřit k pilířům, do základní osy. Moje role se samozřejmě za poslední čtyři roky změnila. Snad jsem kluky přesvědčil, že mi můžou věřit.
Není to příliš zavazující? Jmenovat se Čech, být symbolem Česka a jet na mistrovství světa obhajovat pozici nejlepšího brankáře světa?
Je to obrovská, ale opravdu obrovská zodpovědnost. Ale zároveň největší výzva. V Německu se završí éra jednoho velkého mužstva kolem Nedvěda, Poborského nebo Šmicra. Ta éra už se nikdy nevrátí.
Zdá se vám už o mistrovství?
Někdy. Ve snu hraju proti nesmyslně poskládaným týmům, nevidím hráčům do tváře. Já chytám a buď zápas dopadne naprosto skvěle, nebo úplně špatně. Jiné sny nemám. Hrdina, nebo po mně plivou.
Po mistrovství téměř jistě skončí slavná éra Nedvěda či Poborského. Jak zareagujete, pokud vám trenér nabídne kapitánskou pásku?
Osobně bych brankáři nikdy pásku nedal. Z praktického hlediska, protože je na obtíž. Copak poletím kvůli sporné penaltě osmdesát metrů na druhou stranu, abych se dohadoval s rozhodčím, dostal žlutou kartu za protesty a zase makal zpátky?
Takže byste odmítl být kapitánem?
I když pásku nosili slavní brankáři Schmeichel, Kahn nebo Chilavert, já bych ji nechtěl. Zbytečně bych se rozptyloval. Snad můžu být lídrem i bez pásky.
Rozhovor vyšel v příloze FOTBAL v deníku MF DNES
