Kolem stadionku v Bühlertalu procházejí dvě policistky a kontrolují, jestli trénink nepozoruje nikdo nepovolaný. Novináři se smějí dívat jen čtvrt hodiny.
Začátek v 10.15? Zapomeňte. Půlhodinové zpoždění nikoho nevzrušuje. Kolem hřiště se poskládalo dvacet kamer a stovka fotografů.
Špatný fotbal = vítězství
Hráči zrovna vystupují z bílého autobusu, který nese vzkaz: Jeden národ, jedna trofej a 11 lvů. "Sice nás kritizujete, že hrajeme špatně, ale pořád jsme ve hře. Španělé hráli hezky, a kde jsou? Holanďani hráli hezky, a kde jsou? Ghana hrála hezky, a kde je? Všichni jsou doma. A my v Německu. Nejdůležitější není hrát hezky, ale vyhrávat," pravil trenér Sven-Göran Eriksson, když trénink skončil.
Teď ještě mlčí. Kolem něho prochází brankář Robinson, obránce Terry a kapitán David Beckham. Nese si blyštivě modré kopačky, na jejichž jazyku má vyšitá jména synů: Brooklyn, Romeo a Cruz. Právě on má anglický koráb po 40 letech dovést ke zlatému pokladu.
Ráno u zrcadla si Beckham jen decentně vyčesal kohouta ve vlasech, tváří se otráveně a poslouchá, co mu cestou ke hřišti vykládá zkušený bek Neville. Míjejí reportéra, který zrovna do kamery v přímém přenosu hlásí: "Zdravotní stav Garryho Nevilla se zlepšuje, je reálná šance, že ve čtvrtfinále nastoupí."
Když to Neville uslyší, otočí se a po novináři z legrace mrskne zbytek müsli tyčinky, kterou před tréninkem ukusoval. "Vážně to po mně hodil? To je potvora. Já si toho ani nevšiml, koncentroval jsem se," divil se Alex Thomson z Channel 5, když mu tyčinka proletěla mezi nohama.
Zůstaneme tu do finále
Angličané jsou pod tlakem. Vyhráli sice skupinu, porazili v osmifinále Ekvádor, jenže hrají průměrně. Teprve čtvrtfinále určí, jestli jejich světová mise bude úspěšná.
Beckham vší silou bouchá s míčem o trávu, pak nastaví ukazováček a balon na něm roztočí. Přezuje se do kopaček, vezme míč znovu a žongluje nohama. Dvě minuty střídá levou a pravou, než si hráče zavolá kouč Eriksson do kruhu uprostřed. Trénink se pomalu rozjíždí a novináři musí pryč. Příprava na Portugalsko začíná.
"Všichni věříme, že v Německu zůstaneme tak dlouho, jak to jen půjde. Do finále," povídá švédský trenér s mikinou přehozenou přes ramena. Před odpovědí si vždycky upraví brýle a zkrabatí čelo. Když se v jednu loučí a anglický autobus si to šine uzoučkou lesní silnicí k hotelu, údolí u francouzských hranic už se koupe ve slunečném oparu.
