Vždy to odskákal trenér. Ropní šejkové, kteří do fotbalu vrážejí část svého pohádkového bohatství, náhle zapomněli, že to byla „vůle boží“.
„V téhle oblasti jsou vyhazovy trenérů koloritem,“ říká Milan Máčala, kouč Al-Nasru v sousedních Spojených arabských emirátech.
„Stačí kolikrát jediná prohra. V novinách už o tom málem ani nepíší.“ Máčala se nejednou stal obětí věčně nespokojených šejků. Vedl dokonce právě reprezentaci Saúdské Arábie, než sultánům došla v říjnu 2000 trpělivost. Český kouč odešel krátce před kvalifikací na šampionát.
I v ní se odrazila libovůle vládců z Perského zálivu. Kuriózním způsobem: cyklus zahájil Nasser Al-Johar, bývalý Máčalův asistent, pak jej vystřídal chorvatský trenér Slobodan Santrač. Vydržel dva zápasy a bývalý trenér byl povolán zpět.
„Al-Johar došel s týmem na mistrovství, ale pokud tam nepostoupí ze skupiny, téměř určitě bude odvolán,“ je si Máčala jist.
„Máme velmi silnou skupinu, ale povedl se nám kemp v Itálii, takže můžeme překvapit,“ tvrdil Al-Johar časopisu World Soccer.
Těžko však říci, zda se mu podařilo přinutit hráče k tvrdé práci. Saúdská Arábie sice jako jediná země v oblasti přešla na systém úplného profesionalismu, ale fotbalisté mají pořád liknavou morálku. Proto se nikdo z nich neprosadil v zahraničí.
„Silná víra ani ohromné vedro není problém. Naplánujete zkrátka tréninky na večer, do doby, kdy není čas modliteb, a v zápasech se hráči modlí o poločase. Zní to exoticky, ale oni se zase diví, když vidí sníh,“ říká Máčala.
Co je prý ale největším minusem, to je právě přístup hráčů. „Ten nezměníte. Buď se přizpůsobíte, nebo jdete.“