Myslím, že řada z nich si už šla stoupnout na náměstí u radnice, aby se dostali aspoň na půlkilometrovou vzdálenost od obří obrazovky. Korea je mnohem živější než Japonsko, lidé jsou otevřenější, možná malinko srdečnější, ale na druhé straně mi to tady někdy připadá jako periferie velkých japonských měst. Žije se tady však až do rána a na stadionu Incheon fanoušci znovu potvrdili, že byli dvanáctým hráčem svého mužstva, zatímco v Japonsku jsem měl pocit, že jsem v Rusku na hokeji.
Ve chvíli, kdy dopisuji tyto řádky, jsou dvě hodiny v noci a Korejci stále ještě běhají v ulicích a oslavují. Není asi žádná náhoda, že bezprostředně po závěrečném hvizdu rozhodčího osvítil celý stadion ohňostroj. Možná ho měli připravený na oslavy jiného druhu, ale stejně. Pelé kdysi prohlásil, že „fotbal je nejdramatičtějším divadlem světa, který nemá repríz, má jen premiéry“ a Albert Camus dokonce řekl něco v tom smyslu, že za všechno v životě vděčí fotbalu.
Když jsem po zápase odcházel ze stadionu, potkal jsem na schodech jednoho dobrovolníka, který zde pomáhá od začátku šampionátu. Mohlo mu být tak sedmdesát let. Loučil jsem se s ním a on mi řekl: „Nikdy bych nevěřil, že se tohle stane. Že se celá země tak sjednotí. Je to jenom fotbal, ale strašně nám pomohl.“ Vzpomněl jsem si na jeho slova, když jsem v metru viděl na schodech dvě mladičké plačící dívky. Nějak mi ty slzy k tomu veselému národu neseděly. Nevěřil jsem, že brečely kvůli fotbalu. Asi jim jen ujel vlak.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, jeho relace ze šampionátu můžete slyšet v 8.20 a 14.50