„Děláme i Messiho, Neymara, Ronneyho, Deca, Hagiho, Xaviho i Cruyffa. Je to takové naše názvosloví. A děti aspoň díky němu zjistí, kdo je kdo. Figa ještě pár z nich znalo, Hagiho nikdo,“ usměje se opálený chlapík s vlasy v culíku, jakmile dotrénuje první skupinku a zastaví se na krátké povídání.
Když se začne rozhovor natahovat, občas zkontroluje hodinky, jestli už mu nezačíná další lekce.
Čas si hlídá. Nechce nic ošidit.
Zvlášť ne, když se mu byznys v Americe hezky rozjel.
„Život v Dallasu je rychlý, což vás nutí pracovat. Zároveň ještě ne tak drahý jako v jiných městech,“ vysvětluje. „Amerika je pořád země, kde se dají nejrychleji vydělávat peníze, ale z vlastní zkušenosti říkám, že si to musíte doopravdy odmakat. Fajn je, že vám tu lidi úspěch přejí, nikdo nikomu nezávidí. I proto to tady miluju.“
Za tři roky už se mu na individuálních trénincích v rámci Volf Soccer Academy protočilo osm stovek dětí, jen za poslední měsíc se jich přihlásilo skoro dvě stě. Některé přijdou jednou dvakrát, jiné dokončí měsíční kurz, spousta se vrací pravidelně. Včetně těch, které válejí v mládežnických týmech FC Dallas, nejlepšího klubu ve městě.
„Osmdesát procent holek, dvacet kluků,“ překvapí Jakubov. „Pořád platí, že v Americe je fotbal víc holčičí sport. Nevadí mi to, holky se trénují snáz. Víc poslouchají, víc se soustředí. Kluci jsou divočejší.“
Licence? Trenér musí mít hlavně energii a charakter, říká šéf fotbalové akademie |
Vzpomenete si, že nasbíral v dresu Zlína devatenáct ligových startů a jeden gól? Už je to přes šest let, co kariéru profíka zapíchl. Ještě mu nebylo ani třicet. Našlápnuto měl přitom slušně.
Sbalil dva kufry a odletěl
Od čtrnácti byl ve Spartě, jednou za ni nastoupil v domácím poháru, tenkrát dokonce proti Žižkovu v rozstřelu proměnil penaltu. Ve slovenské Senici hrál kvalifikaci o Evropskou ligu, dvakrát naskočil za reprezentační osmnáctku, v dorostu dokonce rok zkoušel štěstí v portugalském Portu. Když šel párkrát trénovat s áčkem, v kabině se vedle něj míhaly hvězdy: Lisandro Lopez, Raul Meireles, Lucho González nebo osvalený Brazilec Hulk.
„Třeba jsem tam mohl vydržet a kariéra by vypadala jinak. Ale ničeho nelituju. Asi to nebylo pro mě,“ poví smířeně. „Přes Žatec a Vlašim jsem se v sedmadvaceti nakonec dostal do ligy, ale musel jsem začít myslet na budoucnost, mladší kluci mě přeskočili. A já hlavně chtěl cestovat, poznat svět. Neměl jsem závazky, nic mě v Česku nedrželo. Mohl jsem si dovolit sebrat se, sbalit dva kufry a odletět.“
Alexander Jakubov, bývalý ligový fotbalista, trénuje v Dallasu děti.
Kam? Do kanadského Vancouveru, kde ho dřív než nohy živily ruce. Přestavoval byty, kamarádovi, který chtěl procestovat Ameriku křížem krážem, zase pomohl předělat auto na obytný vůz. Dobře věděl, že riskuje: „Nikdo na vás nikde nečeká, uplatnit se není sranda.“
Až pak se v Kanadě seznámil s krajanem Liborem Volfem, zakladatelem místní fotbalové akademie. V ní už je teď Jakubov spolumajitelem a víc než tři roky řídí pobočku v Dallasu, o které místní dobře vědí. Když se u vstupu do obřího fotbalového areálu ve čtvrti Southlake poptáte, kde najdete děti z Volf Soccer Academy, mladá maminka vás hned nasměruje: „Tamhle vzadu v hale, oranžová trička. Can’t miss’em, guys! Nemůžete minout.“
Venku je horko a slunce i v pozdním odpoledni smaží o sto šest, proto se v létě často trénuje uvnitř. Český kouč co chvíli otře pot z čela, a když se mu něco nelíbí, hned děti stopne v akci a vysvětluje. Jakmile má dojem, že někdo cvičení šidí, zvedne hlas: „Tohle bylo jen na zkoušku, že jo? Napodruhé už to uděláš pořádně. Oukej?“
Končil před třicítkou, ale s fotbalem Jakubov cestuje dál. Do Kanady i k pyramidám |
Tréninky si připravuje sám a pokaždé trochu jinak. Malé šikuly koučuje individuálně i ve skupinách, zakládá si na tom, aby všechno bylo v tempu: plno doteků s míčem, jeden na jednoho, dva na dva, změny směru, fintičky, narážečky.
„Chceme jít evropskou cestou, ale v Americe zároveň potřebujete najít balanc mezi zábavou a vážností. Mám to tak dvacet na osmdesát,“ vysvětluje. „Děti musí odcházet usměvavé. Trenér může lásku ke sportu rychle zničit špatným přístupem – a to bych fakt nerad.“
Každý den v akci
Sám se nezastaví, v moderním areálu v Southlake je od pondělí do neděle. Ve všední den od devíti do dvanácti, pak pauza, znovu od pěti do osmi. Plus sobotní ráno a nedělní odpoledne. Na perfektní umělé trávě se mu prostřídají děti od pěti do šestnácti let.
Český trenér Alexander Jakubov se věnuje kempům Volf Soccer Academy v americkém Dallasu.
„Určitě jsou sebevědomější než v Česku,“ porovnává Jakubov. „Amerika je celkově tak nastavená. Děti se třeba vůbec nestydí mluvit na kameru, jsou bezprostřední, věří si. V Evropě by si určitě musely zvykat, mají v krvi trochu jiný systém, ale některé už byly i na tryoutech ve velkých evropských týmech.“
Anglické slovíčko mu občas do češtiny skočí, i když si dává pozor: „Nechtěl bych, aby lidi říkali, že jsem v Americe tři roky a už zapomínám. Denně mluvím česky i slovensky, kde mám část rodiny. Jen mi ve spěchu občas jde dřív na jazyk angličtina. Ale snažím se, aby to tak nebylo.“
Že by po čase zase přesídlil, na to zatím nemyslí. Zvlášť když mistrovství světa zvedá zájem: „S tím jsme sem šli, k letošnímu roku jsme všechno směřovali, už když jsme poprvé žádali o víza. Nečekám, že teď nastane obrovský boom, ale určitě bude fotbal v Americe zase o něco populárnější. Děti, které ho poprvé uvidí v televizi, se třeba nadchnou.“
A začnou se u českého kouče učit kličky i jména fotbalových legend.
