Po šestnácti letech si opět užívá mistrovství světa. Už ne v kopačkách, ale jako expert před kamerou, což je pro Jihoafrickou republiku, čtvrtečního soupeře českých fotbalistů, pořád velká událost.
Jistě si ho vybavíte.
Autora úžasné zahajovací branky z domácího šampionátu 2010, jež zasáhla celou zemi. Strůjce momentu, který do jisté míry přerostl i jeho samotného.
Bylo mu pětadvacet: „Přesto jsem věděl, že už mě v kariéře nikdy nic většího nepotká.“
Když v zahajovacím utkání s Mexikem zapíchl pravačku do trávníku a levou nohou švihl balon pod břevno, známý britský komentátor Peter Drury ještě magický okamžik povýšil tklivým dovětkem.
Gól pro Jižní Afriku!
Gól pro celou Afriku!
Však i otravný hukot vuvuzel, barevných plastových trumpet, na něž si při zahajovacím utkání diváci u televizních obrazovek po celé planetě teprve zvykali, na chvíli překryl ohlušující řev. A Tshabalala se s kolegy u rohového praporku ladně kroutil do rytmu.
„Cítili jsme, jak se celá země otřásla,“ vzpomínal obránce Nkosinathi Sibisi, tehdy čtrnáctiletý kluk přímo na tribuně Soccer City Stadium v Johannesburgu, dnes sám člen národního týmu. Připouští, že jeho generace právě na Tshabalalovi a spol. vyrostla, že ji inspiroval a dost ovlivnil.
„Všichni, kdo hráli na domácím mistrovství světa, jsou naši hrdinové,“ přesvědčuje brankář Sipho Chaine. Co pro Česko znamenají jména jako Nedvěd, Baroš nebo Čech, jsou pro Jihoafričany právě Tshabalala, Dikgacoi či Mokoena.
JIHOAFRICKÁ RADOST. Tshabalala (druhý zleva) se svými spoluhráči oslavuje gól.
Odjakživa si říkají Bafana Bafana, což v domorodém jazyce zulu znamená chlapci. Na mistrovství světa je na dálku poznáte jako jeden z nejrozjařenějších týmů vůbec: poskakují, tančí, zpívají, bubnují, radují se. Zkrátka jsou slyšet.
Jako Tshabalala, chlapík se zpěvným příjmením, jenž po svém nejslavnějším gólu rozhýbal i ostatní: v rohu hřiště se borci v upnutých žlutých dresech seřadili, elegantně se začali houpat v bocích, přidali ruce a na špičkách se pomalu otáčeli. Možná jste si všimli, jak tuhle oslavu minulý týden napodobil v zahajovacím utkání dvou stejných soupeřů Mexičan Julián Quiňones, na což se Tchabalaly novináři okamžitě vyptávali: „Přiznávám, že mě trochu zaskočil. Ale aspoň i po takové době vidím, co jsem stvořil za monstrum. Věc, která je mnohem větší než já sám.“
Čekalo se, jestli po MS zamíří do Evropy. Místní novináři reportéry ze zahraničí přesvědčovali, že už má podepsanou smlouvu v anglickém Coventry a že z něj bude další Zidane. Zůstal však doma v Kaizer Chiefs, nejpopulárnějším klubu v zemi, jemuž fandí přes 16 milionů fanoušků, a až když mu bylo třiatřicet, mihnul se v tureckém Erzurumsporu, kde za celou sezonu nedal ani gól a s nováčkem ligy ihned sestoupil.
Dnes je Tshabalalovi jedenačtyřicet, vzal si jihoafrickou miss, napsal knížku pro děti a na Harvardu nedávno absolvoval kurz zaměřený na podnikání ve sportu a médiích. V Americe, kde pracuje pro největší africkou televizí SuperSport, se objevil třeba i po boku Ronalda, toho z Brazílie. Společně se vyfotili, pobavili a samozřejmě si i zatančili, protože jinak to snad ani s Jihoafričany nejde.
I met met the GOAT 🐐, shared a moment with the GOAT 🐐 and I danced with the GOAT 🐐
— Siphiwe Tshabalala (@siphiweshabba) June 13, 2026
Ronaldo “R9 The Phenomenon “ @ronaldo 👑
🇿🇦x🇧🇷🫱🏾🫲🏿 pic.twitter.com/zRmydR6rSs
Obrovskou zemi s pohnutým příběhem sport stále spojuje. Kvůli apartheidu byla Jihoafrická republika do začátku devadesátých let přes tři dekády mimo veškeré mezinárodní soutěže. V roce 1995 pak nejdřív její ragbisté ovládli mistrovství světa a rok nato se fotbalisté stali šampiony celé Afriky.
Na první pokus.
Domácí turnaj měl pak zemi, jež často nedůvěřovala ani sama sobě, posunout zase o kus dál. Fotbalisté se přitom na šampionát vrátili poprvé až letos. I proto ožila vzpomínka na gól jejich dredatého favorita: „Rozjásal miliony po celé zemi, cizí lidi přiměl, aby se objímali a líbali. Jako Jihoafričané jsme tehdy splnili to, čemu říkáme ubuntu. Ukázali jsme lidskost a sounáležitost. A všichni si tehdy odvezli krásné vzpomínky.“
Teď je otázka, s jakými vzpomínkami budou Jihoafričané opouštět Ameriku. A kdy. Duel s Českem je pro ně vzhledem k úvodní porážce s Mexikem stejně rozhodující jako pro soupeře.
S talismanem Tshabalalou nablízku si budou věřit.
