 |
Věk byste jim nehádali, protože oba jsou čiperové. Ale shodují se: „Tohle bude náš poslední šampionát. Na další už se nepohrneme.“
O to víc teď vyhlíží dlouhou cestu do Ameriky. Pardon, vlastně do Mexika, kde se rozhodli rozbít stan. Náhodně: letenky a ubytování zařizovali ve chvíli, kdy se s českým postupem rozhodně nedalo počítat. Ani nešlo předpokládat, že by zrovna v Mexiku národní tým mohl hrát. Vyprávět nechme Koláře, někdejšího reprezentačního mluvčího.
„Mexiko nás lákalo, protože jsme tam nikdy dřív nebyli. A asi máme výhodu, že jsme vyježdění,“ použije mezi novináři oblíbený výraz. „Když jsme žádali o akreditace, tušili jsme, že bude těžké se dostat na zahajovací zápas celého mistrovství. Tak jsme radši zkusili ten druhý, s dějištěm v Guadalajaře. Copak jsme mohli tušit, že tam nalosují naše kluky?“
Málokdo v Česku poznal fotbalové mistrovství zblízka tolikrát jako oni. Kolářovo vyprávění může začít rokem 1990 a šampionátem v Itálii, kam se po sametové revoluci přes otevřené hranice hrnuly tisíce nadšených Čechů ve škodovkách a žigulících.
