 |
„Zvládla by přiletět, pokud tady zůstaneme do července, což by znamenalo postoupit ze skupiny. Tak uvidíme,“ poví Nedvěd, když sedne do křesílka v hotelovém lobby a najde v nabitém programu půlhodinu na rozhovor.
Tipli byste před třiceti lety, že právě on bude po padesátce reprezentaci šéfovat? Tenkrát, během stříbrného Eura v Anglii, ještě nosil kratičký sestřih s ofinou, mimo hřiště nejradši chodil v teplákách a gólem proti Itálii nakopl kariéru, která vrcholila se Zlatým míčem v náručí.
„Ale pro mě byla největší změna, když jsem jako hráč skončil a začal pracovat ve vedení Juventusu. Tehdy jsem musel úplně změnit myšlení,“ pokýve hlavou. „Přepnout jsem se učil tři roky. Myslel jsem si, že fotbal znám. A neznal jsem vlastně nic.“
To se nám nechce věřit.
Ale je to tak. Najednou nesmíte myslet jen na sebe, ale na dvacet třicet hráčů. Uvažovat za celý klub. Připravit milion věcí, aby kluci na hřišti mohli podat výkon. Jako hráč jsem si vůbec neuvědomoval, co všechno za tím stojí. Musel jsem se učit.
Když jsem v téhle roli začínal, pořád jsem slyšel: Česko nemá talenty. Pardon, ale to je absolutní nesmysl.
