„Nedokážu ani popsat, co cítím. Musím se štípnout, abych uvěřil. Povedla se nám velká věc,“ sypal ze sebe. „To, jak jsme hráli, ukazuje, že máme fantastický tým.“
Pokud dovolíte drobné doplnění, pane Haalande: Ukazuje to ještě daleko víc.
Hlavně Češi by se měli pozorně dívat a naslouchat, pokud opravdu hledají způsob, jak restartovat nefunkční systém výchovy talentů.
Erling Haaland otevřel skóre v zápase s Brazílií.
Norové mají 5,6 milionu obyvatel, zhruba o polovinu méně než Česko. I tak jsou ve sportovním světě velmocí, která hlavně v zimních sportech vládne: na letošní olympiádě v Itálii posbírali jednačtyřicet medailí, zdaleka nejvíc ze všech.
Válejí i v atletice, házené, dorůstá jim silná cyklistická generace, na hokejovém mistrovství světa letos senzačně povalili Česko, Švédsko i Kanadu a vyválčili historický bronz.
Ale jak to? Co dělají jinak a lépe?
Na dva góly stačí dvě šance, to jsem prostě já. Největší zápas historie, zářil Haaland |
Zjednodušené vysvětlení bude znít možná paradoxně: Nespěchají.
V Česku kolem sebe často slyšíte, že kdo nezačne v sedmi letech s individuálním tréninkem, z toho už reprezentant nevyroste. Norové na to jdou opačně a po generace se drží stejné filozofie: Nejdřív vychovej člověka, až potom sportovce.
Dobře vědí, že dítě, které si sport zamiluje, nevyhoří ve dvanácti letech, naučí se spolupracovat a ideálně získá co nejširší pohybový základ. Díky tomu má nakročeno stát se špičkovým sportovcem spíš, než kdyby z něj rodiče odmala cíleně vychovávali zažraného profíka.
Základní doporučení najdete v dokumentu, který dal dohromady Norský olympijský výbor pod názvem Práva dítěte ve sportu.
Jedeme dál! Gólman Norů Nyland: Pomohla i práce s mentálním koučem a analytiky |
Bod číslo jedna? Bezpečí čili sportování bez obav ze selhání a psychického nátlaku. Bod číslo dva? Kamarádství a radost.
Zní to možná banálně, ale podívejte se, jak si Norové mistrovství světa užívají. Máte z nich snad pocit, že jsou během zápasů vystresovaní? Že se bojí o výsledek? Že se leknou úspěchu, jako třeba Češi, když se jim proti Jihoafrické republice povedlo prvních deset minut? Nebo že v jejich kabině na sebe narážejí silná ega? Ani nápad!
Když sledujete, jak po každém zápase křepčí v rytmu slavné písničky Take on me a spolu s fanoušky opakují veslařský rituál, máte skoro chuť si s nimi zařvat oslavné: Rooooo! Tak silně tahle pospolitost působí.
Norský útočník Erling Haaland (vlevo) vede děkovačku po vítězném osmifinále s Brazílií.
Vychází z toho, že Norové snad jako žádný jiný národ umějí vytvořit kulturu, kde se malým nadějím příjemně roste. Až do deseti let je odmítají nervovat tabulkami a žebříčky, vůbec neřeší tlak na výsledky a na turnajích ani nevyhlašují nejlepší hráče. Až do dvanácti odmítají děti vytrhávat ze známého prostředí a nechávají je růst v mateřských klubech, což je pro fungování systému další zásadní bod.
Idrettslag neboli místní sportovní klub, to je pro Nory téměř posvátný pojem. Centrum každé lokální komunity, které z velké části funguje díky dobrovolníkům. Členství se v rodinách přenáší z generace na generaci, klubovou legitimaci získávají často už kojenci, a ještě než dorostou do školního věku, už začínají zkoušet sporty všeho druhu.
Spolků, kde se s pohybem začíná a pokračuje často po celý život, byste v Norsku napočítali přes dvanáct tisíc, což je ve srovnání s Českem zhruba dvakrát hustší síť. Ale o tyhle počty tolik nejde: Hlavní je, že díky správnému přístupu se povede děti u sportování udržet. Zatímco v Česku se mu organizovaně věnuje méně než polovina školáků, v Norsku se tohle číslo drží kolem 75 procent.
Norští fotbalisté slaví gól do sítě Brazilců.
Ani to by ale ještě nestačilo, aby Norové sami sebe přetvořili z fotbalových dřevorubců na jeden z nejzábavnějších týmů na světě.
Ještě na konci devadesátých let byli jiní: Reprezentaci měli založenou na poctivcích, bojovnících a pevné obraně, dopředu postavili ramenatého útočníka a kopali na něj dlouhé balony. Víc než deset let se pak snažili najít způsob, jak předpotopní styl překonat. Základ položili, když v roce 2013 založili Landslagsskolen – národní fotbalové školy.
„Potřebovali jsme změnu, tak jsme přenastavili celou tréninkovou metodologii,“ popisoval před startem mistrovství v rozhovoru pro web The Athletic šéf mládeže Hakon Grottland. „Teď vidíme fotbal jinak než dřív. Jako kognitivní sport, který vyžaduje inteligenci a kde musíte neustále řešit situace. V tom jsme se posunuli.“
Jistě to nebylo zadarmo. Svaz musel zaplatit školení trenérů a kluby postupně budovaly hřiště s umělým povrchem, aby se Haalandova generace nemusela v zimě trápit na písku nebo štěrku jako ta předchozí. Navíc na umělé trávě se balon odráží předvídatelněji, takže se technika a přihrávky cvičí snáz.
I v tom je kus norského kouzla.
Okopírovat se nedá, ale lecčím by se Česko inspirovat mohlo. Pokud tedy nechce dál tvrdnout na místě.
