Chvástání? To si nemyslete.
Tenkrát v létě 2006 se národnímu týmu věřilo. A hráči si věřili také. Šampionát v Německu měl být jejich. Možná ne zlatý, ale úspěšný určitě. Vždyť o dva roky dřív dotančili na portugalském Euru do semifinále a pod mazaným trenérem Brücknerem se chystali na vrchol.
Jak už víte, dopadlo to jinak.
Uteklo dvacet let. Ujfalušimu mezitím prořídlo tmavé háro, nové si nechal nastřelit v Turecku, kde dohrával kariéru v dresu Galatasaray. A určitě by rád z hlavy vymazal temnou vzpomínku na 17. červen 2006 a zápas s Ghanou v Kolíně nad Rýnem.
Už po dvou minutách podběhl centr, který si na hraně vápna posunul do běhu Gyan a otevřel skóre. Po hodině hry Ujfaluši brnkl ve vápně o nohu útočníka Amoaha, zavinil penaltu, dostal červenou a Česko prohrálo 0:2, což byl začátek konce.
Přitom všechno odstartovalo pohádkově.
Pamatujete tu euforii, když reprezentace v Gelsenkirchenu spláchla sebevědomé Američany 3:0?
Elegán Rosický, který těsně před mistrovstvím podškrábl přestup do Arsenalu, se dvakrát opřel do balonu zvaného Teamgeist a pokaždé jeho rána z dálky nádherně zasvištěla za plachtícího brankáře Kellera.
Už předtím se trefil hlavou čahoun Koller, jenže o chvíli později si natrhl stehenní sval, svalil se na trávník a trenér Brückner se u lavičky zamračil. Jak to zvládnout bez Kollera? Na to tým nebyl připravený. A protože kvůli pochroumanému chodidlu nebyl fit ani jeho parťák Baroš, ze zápasu s Ghanou se stal strašák už před výkopem.
„Nebýt mistrovství, asi bych se na to vykašlal“
„Vůbec nevím, jak budeme hrát,“ zoufal si tahoun Nedvěd, který se kvůli mistrovství světa nechal přemluvit k návratu do reprezentace, což byl před baráží s Norskem na dlouhé týdny příběh číslo jedna.
Možná, že nebýt zdravotních patálií, bylo by vážně všechno úplně jinak.
Nebo taky ne, protože kromě úvodní smršti proti Američanům Češi působili na šampionátu vyčichle. Se svěží Ghanou mohli klidně prohrát o pět gólů, kdyby gólman Čech nečaroval. Kritici Brücknerovi vyčítali třeba to, že vytrvale sázel na veterána Poborského, který přitom po šokujícím vyhazovu ze Sparty kopal jen druhou ligu za České Budějovice.
Ghana nás přehrála. Nový formát? Hrát by měli jen ti nejlepší. Rozehnal o MS i Sigmě![]() |
Po Kollerově zranění se taky ukázalo, že chyběl plán B. Kdo po premiéře věřil, že Češi mají postup v kapse, najednou znejistěl, protože bylo potřeba porazit Italy.
V tu chvíli bylo hlavním soustem pro média téma Baroš. Bude hrát? Nebude? Fanoušci se na jeho návrat upínali, lékaři dělali, co mohli, a novináři doráželi na kouče: Jak je na tom?
Brückner mlžil, dokonce i Kollera, který při tréninku jen vyklusával v teniskách, nominoval k utkání, ale šlo jen o kamufláž, aby Italové znejistěli. Baroš se naopak dal jakž takž do kupy, i když sám přiznal: „Nebýt mistrovství světa, asi bych se na to vykašlal.“
Partnerky k týmu nesměly
Kolem týmu začínalo být lehce dusno, třeba i proto, že hráči měli zakázáno potkat se s partnerkami, které jim jen fandily z tribuny.
Brücknerovo přísné pravidlo znělo: „Až po postupu!“ I paní Ivana, manželka lídra Nedvěda, si před novináři rýpla: „Přijde mi to na hlavu postavené, ale pokoutně se s Pavlem scházet nebudu.“
Do Hamburku se na rozdíl od předchozích utkání letělo. Z hotelu Lindner v rakouském Wiesensee by cesta autobusem zabrala přes 500 kilometrů, takže na nedaleké letiště Siegerland dosedl speciál, který tým během chvilky přenesl do přístavního města na severu.
Tam naděje vyhasla. Češi prohrávali po hlavičce potetovaného rebela Materazziho, ale vzdorovali, nadechovali se. Uzdravený Baroš se vyždímal, totéž neúnavný Nedvěd, párkrát se musel vytáhnout brankář Buffon.
Jenže když přehecovaný záložník Polák, už se žlutou kartou pozdě vletěl do souboje s Tottim, všechno se zkomplikovalo ještě víc. Ani v deseti národní tým nebyl horší, ale musel riskovat, a když ho chvíli před koncem vytrestal Inzaghi, byl s mistrovstvím světa amen.
Na dlouhých dvacet let.






































































