„Ano, nadmořská výška může být významným stresovým faktorem,“ vysvětluje odborník na fyziologii zátěže profesor Michal Botek z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. „Neznamená to, že automaticky rozhodne zápas, ale může ovlivnit jeho intenzitu, vznik a kumulaci únavy, schopnost opakovat intenzivní pohybové činnosti a následnou regeneraci.“
Co se v ní vlastně děje v organismech sportovců?
Hlavní problém netkví v tom, že by ve vzduchu bylo méně procent kyslíku, ale skutečnost, že s rostoucí nadmořskou výškou klesá atmosférický tlak. Kvůli tomu se zjednodušeně řečeno do plic a následně do krve dostává méně kyslíku a vzniká stav hypoxie (pokles saturace kyslíku v krvi), na kterou tělo reaguje kompenzační stresovou odpovědí.
Jak?
Zvýšeným dýcháním, vyšší srdeční frekvencí a subjektivně vnímanou námahou. Jinými slovy, hráč běží podobnou rychlostí jako v nížině, ale tělo běh vnímá jako větší zátěž.
Od 1 500 metrů nad mořem postupně klesá maximální aerobní kapacita (VO2 Max). V Mexiko City může být u neaklimatizovaných sportovců nižší o 10–15 procent.
