Chorý starší sám kopal ligu, sezonu si střihl za Lázně Bohdaneč. Synek to dotáhl ještě dál, tři ligové tituly mluví samy za sebe. Teď ho navíc čeká mistrovství světa – i díky proměněné penaltě ve finále baráže s Dánskem.
Jste ještě vůbec nervózní, když jde Tomáš k penaltě? V lize má bilanci osmnáct z osmnácti.
Věřím, že dá. Ale vnitřní nervozitu cítím. Ono trvá, než dojde od půlky k puntíku, než se všechno nachystá. Proti Dánům jsem si říkal: „Už to sakra kopni!“ Spousta lidí okolo mě se drželo za hlavy: „To jsou nervy, panebože.“ Já odpovídal: „V klidu!“
A Tomáš v klidu proměnil.
Za ty roky, co je kope, už jsem taky klidnější. Co si pamatuju, nedal jen jednu. V dresu Plzně v kvalifikaci Ligy mistrů s Tiraspolem. Jinak to má nakopané. Dá do toho ránu, je to úder. Často mu brankář vystihne stranu, ale stejně to kvůli razanci nechytí. Dává to dobře k tyči. Už předem bývá rozhodnutý, kam kopne. Třeba když Slavia hrála doma s Libercem, volal mi: „Věděl jsem, že to dám doprostřed a Koubek půjde na stranu.“ Měl strach, že když to pošle doleva, bude tam gólman dřív. Ale pozor. V tréninku před zápasem s Dánskem nedal.
Získat si přízeň slávistů? To pro něj bylo nejtěžší. Rodina si na Prahu zvykla, ale třeba když starší dceru vezl do školy, lidé na něj pokřikovali. To fakt nebylo příjemné. Půl roku trvalo, než si to sedlo.
