„Tihle kluci mě nepřestávají překvapovat,“ vykládal pyšně poté, co své hráče na trávníku v Dallasu pod obrovitánskou světelnou kostkou jednoho po druhém obcházel. „Ze složitých a náročných věcí dělají jednoduché. Mají talent a hlavně ten nejlepší přístup k fotbalu i k celému životu. Jsem na ně hrdý.“
Španělé dva roky po triumfu z Eura našlápli i ke zlatu na mundialu.
V neděli v New Jersey vyzvou obhájce z Argentiny. A bát se rozhodně nemusí, protože čísla i fakta hovoří pro ně.
Šedesátník, co zničehonic udává trendy. Ligu ani netrénoval, teď je ve finále Eura |
Od března 2024, kdy je v přípravě v Londýně nachytali draví Kolumbijci, nepoznali po devadesáti minutách přemožitele. Dlouhá šňůra bez porážky se během šampionátu natáhla už na číslo 37, a to jsme ještě nezmínili, že v Americe obdrželi v sedmi zápasech pouze jeden gól a naposledy vynulovali i nejobávanější ofenzivu turnaje v čele se střelcem Mbappém.
Jistě, že nezaujaté diváky nebaví tolik jako před dvěma lety na Euru, kdy na první dobrou působili svěžejším a také o něco energičtějším dojmem. Ovšem absolutní pečlivost a strojovost, s níž na šampionátu dovedou otrávit život kdekomu, je pro soupeře dost možná ještě horší. Uvědomuje si to i kouč de la Fuente, který navíc troufale hlásá: „Můžeme být ještě lepší.“
A proč by ne?
Stále neokoukaný trenér, který během mistrovství světa oslavil pětašedesáté narozeniny, pochopil, že největší hvězdou týmu je tým samotný. Z mužstva, které dřív i pod mnohem slavnějším kolegou Luisem Enriquem kráčelo tak trochu odnikud nikam, je jednolitá parta. Rodina, jak by řekl sám de la Fuente, protože výraz „la familia“ patří v jeho slovníčku k nejoblíbenějším.
„Už před časem jsme ho začali v rámci našeho týmu hodně používat. Dává nám pocit jistoty i sebevědomí,“ tvrdí. „Také na šampionátu všichni věříme stejné myšlence. I díky tomu můžu být klidný a naprosto vyrovnaný. Vím, že jsem obklopen správnými lidmi, což mi dává velkou jistotu.“
Zodpovědnost i privilegium. Finále je jen pro vyvolené, říká kouč Španělů |
Ale mohlo mít jistotu fotbalové Španělsko, když před čtyřmi lety svěřilo národní tým chlapíkovi bez jediného odkoučovaného zápasu v první lize? Nedivte se, že se v médiích i mezi fanoušky množily otázky.
Luis de la kdo?
Syn lodního inženýra, jenž se čtyřmi sourozenci vyrůstal v městečku Haro na dvorku za maminčinou galanterií. Taky silně věřící chlap a kdysi dávno solidní fotbalista. Jako obránce slavil dva tituly s Bilbaem a nakoukl i do španělské jedenadvacítky, i když na fotkách byste ho nejspíš nepoznali, protože na hlavě nosil tmavé kudrliny a pod nosem výrazný knír.
Co bylo dál? Roky v Bilbau trénoval dorosty, přesunul se k béčku, jenže když pak jako kouč dostal první větší šanci mezi dospělými, z třetiligového Alavésu se pakoval po třech měsících. I proto se zase rychle vrátil zpátky k mládeži: odpověděl na inzerát a uspěl ve výběrovém řízení na fotbalovém svazu.
Španělský trenér Luis de la Fuente na tréninku v kalifornském Carsonu vyhlíží úvodní zápas vyřazovací fáze s Rakouskem.
Zároveň s prací u mládežnických reprezentací byl tři roky lektorem studia trenérské licence, kde před ním v lavicích sedávali třeba Xabi Alonso, Victor Valdés, Albert Riera či Raúl. A na přednášky k němu chodil i jistý Lionel Scaloni, současný kouč Argentiny, což je před nedělním soubojem pikantní příběh.
Ostatně jejich cesty jsou v lecčems podobné, protože oba k reprezentacím svých zemí povýšili od mládeže.
Scaloni nejprve vedl argentinskou dvacítku. De la Fuente s devatenáctkou i jedenadvacítkou ovládl mistrovství Evropy a pak se na olympijských hrách v Tokiu dostal do finále. Z hráčů, na které spoléhal už tehdy, nyní postavil nejsilnější Španělsko za poslední roky.
Potvrdí to i v nedělním finále?
