 |
Až v pátek nad ránem povede reprezentaci v Guadalajaře do prvního zápasu na světovém šampionátu po dvaceti letech, nebude si dávat pozor, jestli na hřiště vkročí pravou nebo levou. „Dávno jsem přišel na to, že je to blbost. Nechci se spoléhat na vnější věci, ale pouze sám na sebe,“ tvrdí.
Když se pár dnů před prvním zápasem v hotelu usadí do béžového ušáku, snad každou svou odpověď dlouze promýšlí. Mluví rozvážně a klidně. „Mnohem víc se mi rozšiřují obzory,“ přesvědčuje. „Hlavně poslední dva roky pro mě byly velmi intenzivní: odešel jsem z českého prostředí, poznal jiný pohled na fotbal i chování kolem. Všechno se snažím vstřebávat a zrcadlit do svého života.“
Ale teď ho čeká turnaj turnajů.
Vážně jste si pásku po úspěšné baráži nechtěl schovat? Třeba jako talisman?
Kdepak. Nechal jsem si pouze sparťanskou, ale to souviselo s uzavřením jedné důležité kapitoly. Tady páska patří celému týmu, po mně ji zase navlékne někdo další.
Nejvíc mi imponují ti, kteří ve svém oboru něčeho dosáhli a stejně jsou pořád sví a pokorní k druhým. Od nich se snažím čerpat.
