Senzace to byla tehdy a byla by i teď. Až v neděli večer v Tórshávnu nastoupí Češi, nic jiného než tři body do kvalifikace o mistrovství světa nepřichází v úvahu. Souostroví v severním Atlantiku mezi Skotskem, Islandem a Norskem by přece zdánlivě nemělo mít šanci. Vždyť na osmnácti ostrůvcích žije jen pětapadesát tisíc lidí, čili zhruba stejně jako v Opavě či Frýdku-Místku.
Ovšem pozor: registrovaných hráčů tu evidují sedm a půl tisíce, což znamená, že každý sedmý Faeřan je fotbalista.
V zemi, kde napočítáte víc ovcí než lidí a kde tři sta dní v roce prší, vyrostlo postupně šestadvacet stadionů a spousta menších hřišť. Kvůli krutému počasí se připravuje výstavba krytých hal, kde by se dalo trénovat přes zimu. Přibývá trenérů s licencí, jejich počet už překročil dvoustovku.
Už chápete, proč jsou Faerské ostrovy pastí na favority? Proč zvládne jejich reprezentace konkurovat téměř komukoli? Na rozdíl třeba od Andorry, která má o dvacet tisíc obyvatel víc?
Nikdy to pro Čechy nebyla na Faerských ostrovech snadná práce. Nejhůř bylo v březnu 1999. Na Toftir sedla hustá mlha, nebylo vidět na pár metrů, kvalifikace o Euro v tak šílených podmínkách nedávala smysl. Celý zápas se hrálo na slepou bábu.
