Ročník 1949, dědeček fotbalových bratří Sadílkových. Ten mladší, slávista Michal, před úterní půlnocí na Letné rozhodl v bláznivém barážovém finále s Dánskem rozstřel a dopsal kouzelný příběh.
Kdo si vzpomněl, co se mu přihodilo před necelými dvěma lety?
V rakouském Schladmingu vrcholila příprava na Euro, do turnaje zbývalo pár dní, když si Sadílek s parťáky Krejčím a Juráskem vyrazil zkrátit čas jízdou na tříkolce. Řítil se ze strmých svahů hory Planai, kterou v zimě denně obsypou tisíce lyžařů, najel na nerovnost, proletěl se vzduchem a dopadl na hranu roury, která sváděla vodu z potoka.
Chtěli jsme po hráčích, aby se stali partou. Nedvěd s Trundou o postupu i Koubkovi |
Rána až na kost se ošklivě rozšklebila a záložník, kterému během angažmá v Nizozemsku vymysleli přezdívku Vysavač, hned vytušil: To je špatné. Sbohem, Euro.
„Ukaž mi člověka, který v životě neudělal blbost. On ju tenkrát udělal a doplatil na to škaredě,“ poví pan Jurásek. „Vím, jak ho to vzalo, vždyť marodil tady u mě na zahrádce. Nohu měl sešitú, jen ležel a já s ním ta muka prožíval. Chudák byl z teho na větvi. To víte: Kdo má něco rád a sám si to pokazí, toho to pak mrzí o to víc. Teď mu to osud vrátil, dostal to cukrové na konec.“
Jen si nechte libozvučným slováckým nářečím odvyprávět, jak vyvrcholení památného večera doma u televize prožíval: „Když jsem Michala viděl jít na tu penaltu, musel jsem vstát a vydýchat sa. Tak sa mi rozbušilo srdce, že jsem myslel, že budu mět infarkt. Říkal jsem mojej: Kurňa, já toho kluka dovedl k fotbalu a on mě teď dovede do hrobu! Ale když proměnil, nebudu ti kecat, to mi vyskočily slzičky. Povídám: Mamo, o půl dvanácté jsem už dlouho nepil slivovicu, hned si jdu dát štamprlu. Vytáhl jsem flašu z ledničky, polk jsem, a když jsem viděl, jak Míša chodil po hřišti a bečál, bečál jsem taky.“
Michal Sadílek po rozhodující penaltě v baráži proti Dánsku.
Ale ty nervy! Ještě než začal rozstřel, dědeček luštil z obrazovky, jestli vnuk půjde kopat.
A díval se pozorně, takže brzy věděl: „Sledoval jsem, jak stáli v kolečku a asistent Suchopárek na něho ukazoval. Hned jsem sa otočil na manželku: Matko, Michal ide kopat čtvrtý, dívaj sa! Šel tam pak s takovým klidem, člověče... To mě překvapil. Druhý den jsme si volali a on: Dědo, vždyť mňa znáš. Já to mám promyšlené, už když tam idu.“
Napadlo by vás, že zrovna jméno Sadílek sehraje v baráži tak zásadní roli? Než zrádný dvojboj začal, spíš se řešilo, že hrát asi nebude. Kouč Koubek potřeboval ve středu hřiště udělat místo pro navrátilce Daridu, v prvním utkání s Iry kvůli tomu na poločas obětoval taky nedávného kapitána Součka. Tím pádem se i na slávistického snaživku dostalo až osm minut před koncem, kdy byli Češi v průšvihu, prohrávali 1:2.
Všichni jsou už v Mexiku a Češi jedou taky. Kapitán Krejčí: Ty vole, nemám slov! |
O čtyři minuty později standardka z pravé strany, balon od Sadílkovy levačky na hlavu kapitána Krejčího a vyrovnáno. Pak úspěšné penalty a o pět dní později znovu. Včetně postupové tečky, kterou zařídil drobný chlapík s bradkou. Pohádka?
„Nejdřív jsem si říkal, že budu rád, když se oba kluci dostanú do ligy. Pak když dají v lize branku. Když se sešli v reprezentaci, napadlo mě, že už možu umřít. A teď tohle? Míšovi jsem dojatě říkal: To už není třešnička na dortu, ale na minaretě,“ usměje se pan Jurásek. „Když jsme spolu mluvili, byl ještě celý ochraptělý. Povídám: Nevykládaj mně, že jsi aj zpíval! A on: Dědo, zpíval. No aby ne, vždyť je to krása. První člověk tady od nás z okolí, který sa podívá na mistrovství světa. Šest kluků z přípravky, kterou jsem trénoval, se dostalo do Hradiště, talent měli, ale ligu hráli jen Sadílci. Každý tu dřinu nevydrží, oni ano.“
