Proti slaboučkému San Marinu nejdřív po půl hodině zahodil penaltu, takže když o devět minut později hlavou po rohu trkl míč k tyči, fanouškům na tribunách karvinského stadionu se po oslavě ještě gestem omlouval: Pardon, to se nemělo stát!
Platí to pro celý národní tým.
Porazit nejhorší tým světa v přípravě jen 1:0 a ještě se v posledních vteřinách bránit na vlastní polovině? To je trapas, pánové!
Ale překvapuje vás vůbec ještě, že reprezentace fotbalového pidižvíka sebevědomě nerozstřílí?
Snad by ani nemělo, protože teď na to zkrátka nemá. Místo aby letěla vzhůru, dál hledá nové dno. Po porážce na Faerských ostrovech se zahrabala hluboko pod deku a ne a ne se vymotat, aby se nadechla.
Česko - San Marino 1:0, mdlý výkon i proti nejhoršímu týmu světa. Trefil se Souček |
Přitom už příští čtvrtek se losuje baráž o mistrovství světa, která Česko čeká v březnu. Umíte si představit, že by tým v současném rozpoložení na šampionát, který pořádají Spojené státy, Kanada a Mexiko, nakonec šťastně proklouzl?
Zní to jako fantasmagorie a hodně by se toho muselo změnit, aby se konal barážový happy end. Proti San Marinu měl přitom přijít první krok k nápravě, lehčího soupeře na zvednutí sebevědomí už světový fotbalový žebříček nenabízí.
„Doufám, že výkon a výsledek budou takové, že uděláme lidem radost,“ přál si před utkáním zaskakující kouč Jaroslav Köstl.
Nepovedlo se. Ani trochu!
Snad jen proto, že v Karviné hrála reprezentace poprvé, byli fanoušci shovívaví a z tribun se místo pískotu ozývalo jen rozpačité šumění.
Národní tým působil zoufale, roztěkaně, nervózně, nejednotně, bez nápadu, bez chuti i energie. A měl jediné štěstí: že se táhlá rána obránce Riccardiho deset minut před koncem zavlnila jen v boční síti.
Kdyby ne? To by byla teprve ostuda! Vždyť San Marino těžko může kdokoli trumfnout v roli krále trpaslíků. Chcete pár čísel jako důkaz? Shodou okolností v pátek uteklo přesně pětatřicet let od chvíle, kdy odehrálo první soutěžní zápas proti Švýcarsku.
Od té doby se začala počítat rekordně tristní bilance.
Ve čtvrtek před výkopem platilo, že San Marino zapsalo 219 oficiálních utkání, z nichž 206 prohrálo. Body posbíralo jen za deset remíz a tři vítězství: všechny nad Lichtenštejnskem, aktuálně druhým nejhorším týmem Evropy. Skóre? Nevyděste se: čtyřicet vstřelených gólů, čili plus minus jeden za rok. A 869 inkasovaných!
Když se loni na podzim mikrozemičce, ze všech stran sevřené Itálií, povedlo vyhrát soutěžní zápas poprvé po 176 marných pokusech, byla to sláva. Vždyť předtím se obyvatelé San Marina načekali 7 436 dní! Za tu dobu oslavili s národním týmem 22 gólů, zatímco portugalský démon Cristiano Ronaldo jich v reprezentaci mezitím nashromáždil 131.
Když zoufalou bilanci vezmete v potaz, musíte o to víc tleskat Faerským ostrovům, které před měsícem šokovaly Česko. Mají jen o dvacet tisíc obyvatel víc než San Marino, přitom fotbalově jsou úplně jinde. V každé vesničce parádní hřiště a tým s poctivou mládežnickou základnou, zatímco v San Marinu napočítáte jen čtrnáct stadionků – většinou s mizerným zázemím.
Roky se čeká na to, až se kdokoli z reprezentantů aspoň přiblíží top úrovni, tak jako historicky nejlepší sanmarinský střelec Andy Selva, který před patnácti lety nakoukl do druhé italské ligy. Nebo v osmdesátých letech pracant Massimo Bonini, který válel dokonce za Juventus.
A stejně je nejslavnějším Sanmariňanem Davide Gualtieri, který ve třiadevadesátém dal po osmi vteřinách gól Anglii. Ta tehdy sice vyhrála 7:1, ale mistrovství světa v Americe jí uteklo a noviny psaly: Konec světa!
Češi se do Ameriky pořád ještě podívat mohou, ale copak si to umíte představit? V současné formě může být problém i pondělní kvalifikační derniéra s Gibraltarem.
