Ve čtvrtek ráno středoevropského letního času jeho kouzlo poznají Češi. Potřebují vyhrát, aby na fotbalovém MS nekončili ve skupině. Ale jak na to, když se to tady nikomu nepovedlo posledních deset let?
Nemůže to být náhoda.
Betonové zdi Azteky jsou nasáklé magií, která se těžko popisuje.
I Pelé, brazilský fotbalový král, to věděl: „Je na ní něco výjimečného. Musíte být uvnitř, musíte ji cítit, abyste to pochopili. Je jedinečná.“
Tribuny aztéckého stadionu
Estadio Azteca a Mexico City v pozadí.
Půvabněji než všichni spisovatelé a reportéři ji vystihl Jorge Valdano, legendární argentinský útočník, když se ve vzpomínkách vracel ke dvěma finálovým zápasům mistrovství světa, které Azteca hostila: „Slunce pálilo a osvětlovalo každé stéblo trávy. Jako by paprsky procházely neviditelným závojem, který fotbal zkrášloval a povyšoval do mytické roviny.“
Když Azteku zblízka poznáte, musíte o ní básnit. Dýchne na vás historie, která se tady psala mockrát.
V útrobách stadionu najdete plaketu, která připomíná, že se tu během šampionátu 1970 odehrál zápas století, úchvatné semifinálové vítězství Itálie nad Západním Německem 4:3.
Největší zápasy fotbalové historie. Pokud se dá půvab měřit... |
Taky gól století padl právě tady, když Diego Maradona v šestaosmdesátém ve čtvrtfinále mistrovství světa proti Anglii prokličkoval přes půl hřiště a elegantně oblafl pět Angličanů.
O čtyři minuty dřív Azteca sledovala nejkontroverznější moment fotbalové historie: Maradonovu boží ruku. Kde jinde se tohle působivé drama mohlo odehrát?
Tajemný důkaz o Maradonově podvodu. Kdo vyfotil Boží ruku a kdo z ní zbohatl? |
Kdybyste náhodou nevěděli, také nejhlasitější fotbalový řev byl slyšet na Aztece, když domácí útočník Negrete během mistrovství světa sestřelil Bulharsko nádherným gólem nůžkami.
Pelé se tu stal prvním fotbalistou historie, který zvedl trofej pro mistra světa nad hlavu potřetí.
A hádejte, kam vyrazil papež Jan Pavel II. na konci sedmdesátých let na svou první zahraniční cestu? Na Aztece řečnil před stotisícovým davem a coby fotbalový fanoušek se vyznal: „Je pro mě ctí být na místě, kde jsem sledoval mistrovství světa, na které nikdy nezapomenu.“
Jan Pavel II. na stadionu Azteca:
Zážitek si odnáší každý, kdo Azteku navštíví, jen se nejdřív musí vyškrábat na tribunu, což je celkem výkon: prudký výšlap na novinářské pozice po betonové rampě zabere pár minut, a i když jste trénovaní, lehce se zadýcháte. Ale hlavně se vám nahoře zatočí hlava, protože k nadmořské výšce 2 200 metrů ještě pár desítek dalších přidáte.
Pochopíte, proč Petr Kostelník, bývalý reprezentační brankář, který slavnou arénu zblízka poznal, před mistrovstvím varoval: „Jinak je na Václaváku a jinak na Aztece.“
Proti zemi, která vymyslela prapředka fotbalu. Recept na postup? Ať je vše jinak |
Důvodů, proč je tak výjimečná, najdete spoustu. Třikrát hostila zahajovací zápas světového šampionátu, dvakrát finále. Na žádném stadionu se mistrovství světa nehrálo víckrát. Poprvé v roce 1970, přitom Mexičané chtěli mít doma mundial už o dvanáct let dřív. Jenže pořádný stadion jim dlouho chyběl.
„Nechtěli jsme mistrovství jen uspořádat. Chtěli jsme, aby bylo nejlepší, jaké kdy svět viděl,“ vzpomínal Guillermo Canedo, od roku 1960 šéf mexické asociace. „K tomu jsme potřebovali nejlepší stadion na světě. Brazilci si postavili Maracaná, my jsme chtěli něco ještě lepšího.“
Píše o kartelech, fandí fotbalu. Čech z Mexika: Okradla mě policie, ale jsem tu rád |
Do soutěže se hlásili téměř všichni významní mexičtí architekti a řada dalších z Ameriky. Přede všemi stála mimořádná výzva, protože Canedo si vymyslel spoustu požadavků, přes které nejel vlak.
Kapacita? Minimálně sto tisíc. Atmosféra? Musí být elektrizující. Inspirace? Největší stadiony světa, ale třeba i obrazy Fridy Kahlo, slavné malířky, která se narodila v oblasti Coyoacán, tedy právě tam, kde měl stadion vyrůst.
Volba nakonec padla na domácí architekty, pány Vázqueze a Alcérreku. Ale než se vůbec začalo stavět, bylo potřeba odstřelit 180 tisíc tun hornin na víc než šestihektarové ploše. Den co den na náročné misi pracovalo deset architektů, sedmnáct techniků, pětatřicet inženýrů a osm set dělníků. Až po roce začala stavba růst, za další čtyři bylo hotovo.
Od té doby má Mexiko nejikoničtější stadion světa.
