Cintorín v Humenném, na východním okraji Slovenska kousek u Prešova. Tady leží Marián Čišovský, který před pětadvaceti lety svou zemi rozjásal. A před pěti lety zarmoutil, protože zemřel.
Tatínek Ján má hrobku pod ním, odešel posledního ledna 2022. Přežil svého syna, kterému tolik přál.
V premiérovém utkání mistrovství Evropy 2000 jedenadvacítek dal Čišovský vítězný gól Turkům. Slovensko i díky tomu postoupilo ze skupiny do zápasu o bronz a zároveň na olympiádu do Austrálie. Kariéra odhodlaného obránce se rozjela. Z Interu Bratislava do Žiliny, následně do Petržalky, do rumunského Temešváru a na závěr za nejslavnější érou do Plzně.
Marián Čišovský (vlevo) a Pavel Horváth (uprostřed) během rozhovoru pro MF DNES.
Tři slovenské tituly. Plus jeden český a postup do Ligy mistrů, kde bránil (a neubránil) Lionela Messiho.
„I když měl čertovsky černé vlasy, Čišo byl anjel. Dobrosrdečný, milý, usměvavý, fajnový, bezprostřední. Žádný velký bavič, ale parťák úžasný. Spolehlivý na hřišti i v životě. My se třeba na Silvestra několikrát sešli v Oščadnici, kde má kamarád Rasťo Michalík penzion. Tak se poznávají přátelé, že drží spolu,“ vypráví brankář Kamil Čontofalský, který byl v roce 2000, už jako hráč Bohemians, slovenskou gólmanskou jedničkou.
Ještě drobný překlad pro mladší generace: cintorín je ve slovenštině hřbitov a anjel znamená anděl.
OBRAZEM: Než přišly slzy. Báječné plzeňské časy bojovníka Čišovského |
Po hodině prvního utkání zavinil Čontofalský ostudný gól, vyběhl kamsi z branky a pak si nadával, protože Turci vyrovnali na 1:1. Čišovský ho za pár minut spasil: „Po zápase jsem za ním spěchal a říkal mu: Kamaráde, cokoli si budeš přát, to ti koupím. Zachránil jsi mi kariéru.“
Reprezentanti pod trenérem Radolským si pak v návalu štěstí, že ze čtvrtého místa postupují na olympiádu, nechali nabarvit vlasy na světlemodro. I ten hubený klouček, který se při společných fotkách nesměle krčil v koutě, nosil dvojku na dresu a patřil k nejmladším. Ročník 1979, navíc listopad. Tehdejší slovenské hvězdičky Greško, Babnič nebo Németh byly o rok starší.
Na začátku olympiády si Čišovský v Brisbane vstřelil smolný vlastní gól. Za stavu 1:1 proti Brazílii, která nasadila i Ronaldinha. Prohrálo se nakonec 1:3. „Kdybych si měl tehdy tipnout, kdo z nás všech půjde bezproblémově nahoru, vyberu Čiša. Ne strmě, ale spolehlivě, konstantně a bez skandálů,“ povídá Čontofalský.
Plzeňští fotbalisté Pavel Horváth (vlevo) a Marián Čišovský s pohárem pro vítěze fotbalové ligy
V týmu mu říkali Čišo, pro rodiče byl Maroš. „Jenže za komunistů bych neměl svátek, protože Maroš nebyl v kalendáři,“ vyprávěl, když jako zkušený třicátník přestoupil do Plzně. Dávno už to nebyl vyjukaný mládenec, nýbrž násobný táta a prověřený stoperský elegán. Hlava nahoře, výborná rozehrávka, nebezpečné hlavičky a když proti němu nestál zrovna Messi, tak spolehlivost sama. Na dresu číslo 28, které se stalo symbolem, když zemřel. Plzeň osmadvacítku navždy vyřadila.
Čišovský zkoušel přes šest let porazit neporazitelnou nemoc ALS, amyotrofickou laterální sklerózu. Mozek při ní funguje stále svěže, zatímco tělo mizí. Buňky a svaly odumírají. Čišovský se nejdřív cítil unavený a pár svalů, když jen seděl u snídaně, mu začalo neznatelně poškubávat. Vynechal sezonu a nevědělo se proč.
Za rok už nesevřel prsty k sobě. Přestal mít pod kontrolou mluvení, hubnul, chátral, nakonec si kvůli nezbytnému invalidnímu vozíku musel pořídit bezbariérové bydlení, kde se o něj starala manželka Martina a jejich tři děti. „Strašně smutné, jak je život nemilosrdný.“ Navzdory tomu, že všechno kolem sebe vnímal, z jeho těla se stal skrčený uzlíček.
Už nikdo nebude hrát s osmadvacítkou. Plzeň vyřadila dres Čišovského |
Když byl ještě schopný se vyjadřovat, usmyslel si, že vydá vzpomínkovou knihu. Aby zkusil dát jiným pacientům naději s ALS a zároveň se podělit o svou bolest a zkušenosti. Pustil se do boje a manželka ho vozila na schůzky: „Bylo nám osmnáct, když jsme se v Humenném poznali. Maroš byl zadaný a já měla pro svého budoucího partnera tři podmínky. Nesmí být mladší! Nesmí být na vojně! A nesmí to být fotbalista! Maroš nesplňoval ani jednu z podmínek, přesto láska zvítězila.“
Kniha nevyšla a nevyjde. Zůstalo jen pár hodin ztěžka namluvených vět.
Marián Čišovský prohrál 28. června 2020.
Dvacet let poté, co nadchl celé Slovensko.
„Bol to skvelý chlap, nech mu je zem ľahká,“ poslal mu Čontofalský znovu po pěti letech vzkaz do nebe.
Očima kamaráda(publicista Tibor Duducz)  Tibor Duducz s Mariánem Čišovským na akci Jedenástka roka. Pamätám sa na neho, keď už hral v Humennom. Už vtedy vynikal, bolo len otázkou času, kedy sa dostane do väčšieho klubu. Inter Bratislava to vtedy vedel s klubmi z východu republiky a Maroš sa objavil na Pasienkoch. A nielen tam, ale aj v slovenskej 21-ke. Pomaličky sme sa spoznali bližšie. Dá sa povedať, že na jeseň roku dvetisíc, počas pohárových zápasov Interu, sa z nás stali kamaráti, aj naše rodiny sa zblížili. Viackrát sme sa pochytili kvôli udalostiam na ihrisku. On to videl jako hráč ináč, ja ináč jako novinár z tribúny. Už vtedy to bol človek s veľkým Č. Dobrosrdečný, nápomocný, rodinne založený. Tam, kde sa objavil, dobrá nálada a smiech bola istota. Tak doma, alebo počas jeho pôsobenia v Temešvári, alebo potom niekoľkokrát v Plzni. To sú zážitky! Hocikedy na to pomyslím, hneď sa na mojich lýcach objaví úsmev. Zažili sme toho až až. Bol veľký optimista. Aj v časoch, keď ho choroba viac a viac zničila. Ešte spolu sme si pripili, samozrejme plzenským nefiltrovaným pivom, na jeho 40. narodeniny v listopadu 2019. A potom prišiel 28. červen 2020. Snažím sa pravidelne ho navštíviť na humennskom cintoríne. Dlhé minúty sa rozprávame. Máme o čom. Čišo neodišiel. Čišo je tu stále s nami. |
