„Snad už brzy dostaneš opušťák, abys konečně viděl Tomáška. Je tak roztomilej,” psala Marina Vaclíková v dopise svému manželovi na vojnu. Byl duben 1989. V čerstvé mamince se prolínaly pocity obrovského štěstí i stesku. Po muži v kasárnách, po rodičích v dalekém Bělorusku.
Mě dojímá i to, když vidím, jak je Tom k lidem vstřícný. Mám pocit, že je to pořád ten poctivý, skromný kluk od nás. A našel se také v roli táty, má dvě dcerky, zdravou rodinu. I tohle vychytal.