Vyrovnali tak rekordní počin, kterého italská reprezentace dosáhla ve třicátých letech minulého století. Tehdy na lavičce stál taktický mistr Vittorio Pozzo, v útoku řádil Giuseppe Meazza a „Azzurri“ ovládli dvě mistrovství světa po sobě.
Nuda v Římě, přesilovka, Itálie udeřila po standardce |
Na trenéra, který v pozdějším věku přestoupil na druhou stranu barikády a začal dělat sportovního novináře, navázal až Roberto Mancini. Zhruba o devět dekád později.
Po skončení souboje s Walesem se ale Mancini srovnání s Pozzem vyhýbal, jak jen mohl. „Získal mnoho velkých trofejí, do jeho úrovně nám pořád hodně schází. Hlavně si teď nesmíme začít myslet, že všechno prostě vyhrajeme,“ zdůrazňoval italský kouč.
Reprezentaci přebíral v květnu 2018 po Gian Pieru Venturovi, pod jehož vedením Itálie zpackala kvalifikaci na světový šampionát v Rusku a nezvládla ani baráž proti Švédsku.
Ani Mancini ovšem neměl nejlepší start. Začal triumfem nad Saúdskou Arábií, další dvě přátelská utkání ale Italové nevyhráli a do Ligy národů následně vstoupili remízou s Polskem a porážkou proti Portugalsku.
Jenže pak začala jízda. Nenápadně, remízou s Ukrajinou v přípravném duelu. Od 10. října 2018 už Itálie neprohrávala. Připsala si třicet zápasů, aniž by v její kolonce gólů svítilo na tabuli po skončení zápasu nižší číslo než u protivníka.
Úctyhodná je zejména statistika posledních jedenácti zápasů. 32 vstřelených branek, 0 obdržených. Ano, nula. A na improvizovanou italskou sestavu si nevyšlápli ani Velšané.
 |
„Třicet utkání bez porážky, to je pořádný úspěch, to už něco znamená,“ vykládal velšský tahoun Aaron Ramsey. „Je to skvělý tým, měli jsme to hodně těžké.“
Itálie má našlápnuto skvěle, v osmifinále narazí na Ukrajinu, či Rakousko. Tak jako tak bude jasným favoritem. Na Apeninském poloostrově se ale těžko nyní smíří s postupem do čtvrtfinále. Chtějí se vrátit na evropský trůn, na kterém seděli naposledy v roce 1968.
