O pět měsíců později bylo všechno naruby. Čechoslováci bolestně narazili.
Dějiny EuraŠedesát let platilo, že se fotbalové mistrovství Evropy koná každé čtyři roky. Když pandemie koronaviru pravidelný cyklus narušila, je ideální čas si připomenout kapitoly z historie šampionátu v seriálu, který připravují redaktoři iDNES.cz. 1960: Delaunayho sen, ukradená čepice a politická fraška |
Mužstvo, před kterým se každý klepal a ještě v září rozneslo ve Vídni 6:0 pyšné Rakušany, se najednou začalo drolit. Nezvládlo hned první kvalifikační pasáž o mistrovství Evropy 1964. Vypadlo s východními Němci. „Staré přísloví praví, že po posvícení obvykle přichází průjem, a přesně to se tehdy přihodilo. Naše mužstvo překročilo svůj zenit,“ líčí sportovní historik Miloslav Jenšík.
První zápas v Berlíně se vyloženě nepovedl. Československo prohrálo 1:2, přičemž gól naděje vstřelil až v posledních vteřinách zázračný mladík Rudolf Kučera. Zrovna on a ostravský útočník Valošek tehdy jako jediní doplnili stříbrnou partu z Chile. Jinak byla sestava plná prověřených es.
Trenér Vytlačil sice vnímal signály, že kouzlo přestává fungovat, přesto nepochyboval, že se březnová odveta zvládne. Kopáči z NDR zdaleka nedosahovali úrovně československých hvězd. Kdyby fotbal fungoval podle papírových prognóz, museli by „endéráci“ dostat búra a zkroušeně se vracet domů. Jenže sychravý Strahov jim svědčil.
Reprezentační trenér Rudolf Vytlačil se svými svěřenci na soustředění v Červeném Kostelci. (1. srpna 1963)
„Němci měli vyloženě štěstí, jen Tomáš Pospíchal mohl vstřelit tři góly,“ vzpomíná Jenšík, který na Strahově sledoval remízu 1:1.
Němci byli důrazní, přímočaří, uspořádaní. Vedl je respektovaný maďarský kouč Károly Sós, o sporadické útoky se starali bráchové Duckeové, rodáci z Benešova nad Ploučnicí. Roland kmital po křídle, Peter zlobil coby centrforvard. Peter, ten mladší a talentovanější, utekl v 85. minutě podél pravé lajny, ale protože neměl komu nahrát, zkusil poslední možnost: Když nevíš, co s míčem, pal na bránu! Ejha, rutinní záležitost skončila osudným zaváháním brankáře.
Pro Vladimíra Mokrohajského to byl první a také poslední zápas za národní tým. Vlastně za reprezentační tým, protože tehdy se v médiích striktně dbalo na to, aby nebyl protežovaný český ani slovenský národ. Ale to je dneska jedno. Upřímně, Mokrohajský to zpackal. Pustil snadnou Duckeho ránu a šest minut před koncem zavinil vyrovnání na 1:1.
Čs. reprezentanti před odletem z ruzyňského letiště na MS ve fotbale v Chile. Zleva stojící vedoucí výpravy Uhlíř, předseda ústřední sekce kopané Rogl, Vladimír Kos, Ján Popluhár, Pavol Molnár, lékař MUDr. Jaroš, Jiří Tichý, Jozef Štibrányi, Josef Kadraba, Tomáš Pospíchal, Jan Lála, trenér Rudolf Vytlačil, Ladislav Novák, Viliam Schrojf (Schroiff), Adolf Scherer, sedící zleva Dr. Jíra, Josef Jelínek, Josef Masopust, Jozef Adamec, Václav Mašek, Pavel Kouba, Svatopluk Pluskal.
Historik Jenšík by vám jistě rád odvyprávěl, jak Mokrohajský v polovině padesátých let střídal kolegu Schrojfa v armádním klubu Křídla vlasti Olomouc. Klidně mohl kráčet v jeho stopách, brankář to byl znamenitý. Taky kapacita, charakter. Kromě jiného se stal po revoluci patronem bohulibé akce Fotbal proti drogám. Bohužel kiks ze Strahova už napravit nešlo.
Dvacet tisíc fanoušků ztuhlo, bylo ticho jako v kostele. Druhý den noviny tiskly pohřební referáty z utkání, které se mělo a hlavně muselo vyhrát. Nevyšlo to a stříbrné fotbalové šípy z Chile potemněly.
EURO 1964Vítěz: Španělsko |
Leccos naznačil už přátelák s průměrnými Poláky v říjnu 1962. Hrálo se v Bratislavě, kam se obvykle dávaly zápasy s argumentací, že „bratislavské publikum dokáže reprezentaci vždycky motivovat“. Čechoslováci horko těžko zvítězili 2:1 a lidé na konci ostentativně tleskali Polákům za jejich statečný výkon proti favoritovi. A jistě, v sestavě byli Masopust, Pluskal, Kvašňák, Novák, Popluhár...
Kdo ví, přejít přes NDR, třeba by to Čechoslováci znovu dotáhli daleko. Na Euro přece odjakživa mají patent. Tehdy se ještě týmy prosívaly vyřazovacím způsobem, dokud nezbyly čtyři nejlepší, které se utkaly v červnu 1964 o titul ve Španělsku.
Čechoslováci zůstali doma. I s legendárním Josefem Masopustem, držitelem Zlatého míče za rok 1962! Není to paradox? Je. Rok třiašedesátý byl prostě pod psa. Reprezentace nastoupila šestkrát a nevyhrála ani jednou, což už se od té doby nestalo. Trenér Vytlačil vycouval. Byť oficiálně přestoupil k olympijskému týmu, přátelům popravdě oznámil: „Požádal jsem o odvolání. Zoufám si. Moje reprezentace taje podobně jako jarní sníh. Pomalu, ale neúprosně.“
Sláva ze stříbrného Chile vyprchávala. To ovšem neznamená, že bychom kvůli jedné nepovedené kvalifikaci o Euro 1964 měli na stříbrné velikány zapomenout.
