Jak jistě víte, řeč je o trenéru Luisi Aragonésovi. To on postavil základy týmu, který následující čtyři roky vládl světovému fotbalu. Poskládal úžasnou sestavu z výjimečné generace.
Vtiskl jí oku lahodící herní styl plný narážeček a přihrávek, kterému nikdo neřekl jinak než Tiki Taka. „Když jsme získali převahu s balonem, už nás téměř nešlo zastavit,“ říkal Aragonés.
Před dvanácti roky to vážně nikdo nedokázal.
Španělé byli hladoví, sebevědomí, výteční, dominantní. Už před turnajem neprohráli šestnáctkrát v řadě a na něm úctyhodnou sérii ještě protáhli. Stali se teprve druhým celkem, který vyhrál všechny duely ve skupině a následně i finále. Na Euru 2008 nenašli přemožitele.
Ovládli také statistiky: měli nejvíc střel (117), dali nejvíc branek (12) a David Villa, Torresův parťák ze sehraného útoku, bral díky čtyřem zásahům trofej pro nejlepšího kanonýra šampionátu.
Sluší se přiznat, že statistici napočítali Španělům také nejvíc faulů, protože Aragonés věděl, že jeho fenomenální hráči nesmějí na hřišti působit jako leklé ryby.
Nejvíc se ale stejně mluvilo o tom, jakým způsobem k poháru dokráčeli.
Nechme opět promluvit forvarda Torrese: „Dřív turnaje nevyhrávaly týmy s nejhezčí, nejlepší hrou. Náš triumf je proto skvělý pro celý fotbal.“
Trefné.
Stačí si vybavit Řeky z Eura 2004 nebo Italy na následném mistrovství světa. Proti účelným defenzivním taktikám vypadal španělský fotbal jako z jiné dimenze. Pevná obrana, ano. Ale s krásnou ofenzivou.
„Nechal jsem kluky hrát, co mají nejradši. S balonem u kopačky, v pohybu. Jistě, precizní defenziva je základ. Ale po ní je na řadě kreativita. Dopředu! Přihrát! Běhat! Střílet!“ líčil Aragonés.
Umíněný stařík v teplákovce, který před šesti lety v pětasedmdesáti zemřel, byl symbolem španělského triumfu. Nenechal si do práce mluvit, nezajímala ho kritika médií, nerozhodili jej naštvaní fanoušci. Ti ještě před šampionátem žádali jeho odvolání!
Dovolil si totiž nevzít legendárního Raúla, útočnou modlu, za kterou se přimlouvali dokonce i politici. Aragonés si postavil hlavu, neřešil, že fandové po posledním přípravném duelu před Eurem pískali a dožadovali se svého oblíbence.
Aragonés věřil ve svůj tým. A byť nikdy nebyl žádný diplomat – stačí si vzpomenout na nechvalně proslulou hlášku, kdy francouzského útočníka Thierryho Henryho nazval negrem – dokázal z hvězdné generace hráčů, kteří v klubech byli rivaly, TÝM skutečně udělat.
Nebál se na začátku turnaje opustit strategii s pětičlennou zálohou, která nefungovala podle jeho představ, posadit Cesca Fábregase a místo něj poslat na trávník druhého útočníka Villu, který se v prvním zápase odvděčil hattrickem proti Rusku (4:1).
Tvrdohlavě stavěl Sergia Ramose na pravého beka, ačkoliv v něm novináři viděli nového Hierra a chtěli jej na stoperu vedle Carlese Puyola.
Aby jeho geniální záložníci měli potřebnou volnost, trval na tom, že je musí jistit obranář – v tomto případě nenápadný Marcos Senna.
„Právě on dával týmu balanc, vyvažoval obrannou a útočnou složku naší hry. Dělal za nás za všechny špinavou práci a dělal ji dokonale,“ vysvětloval střelec Villa roli rodáka z brazilského Sao Paula, který získal španělské občanství dva roky před turnajem.
Španělé na něm po deklasování Ruska zdolali ještě Švédsko a Řeky, zvládli i hru nervů ve čtvrtfinále s italskými mistry světa, které po remíze 0:0 rozhodoval až penaltový rozstřel. Navzdory tomu, že v semifinále brzy přišli o zraněného kanonýra Villu, porazili Rusy i podruhé.
Euro 2008Vítěz: Španělsko |
Na postupu do finále už měl obří podíl geniální dirigent Xavi, jemuž se zoufale nevydařila předchozí taktická bitva s Itálií, kterou opustil už po hodině hry.
I tady se ukázalo Aragonésovo kouzlo: Xaviho nezatratil, proti Rusům jej opět nasadil do základní sestavy a pozdější nejlepší hráč celého Eura nasměroval Španělsko k hladké výhře 3:0 vítězným gólem.
O tři dny později drobný chlapík s osmičkou na zádech režíroval závěrečnou bitvu o trofej s Německem.
Běžela třiatřicátá minuta, když Xavi převzal přihrávku od Senny a okamžitě sledoval pohyb útočníka Torrese.
„Viděl jsem, že má Xavi dost prostoru, tak jsem mírným pohybem vpravo vytvořil prostor, abych si případně mohl naběhnout na kolmici,“ vzpomínal Torres na jedinečný finálový moment.
„Přihrávka od Xaviho přišla, ale obránce Phillip Lahm se prostor snažil dobře zavřít. Viděl jsem, že brankář Jens Lehmann nevybíhá dost rychle a v tu chvíli mi blesklo hlavou: můžu Lahma oběhnout a být u balonu dřív než gólman. Takže jsem zrychlil... a dál už to znáte.“
Dlouhovlasý blonďák s dětskou tváří (proto přezdívka El Niňo - dítě) dloubl balon přes Lehmanna a utíkal slavit k rohovému praporku.
Motivační proslov trenéra Aragonése zabral. A byl vskutku prorocký – až na to, že Torres dal ve finále „jen“ jeden gól. Od druhého jej dělil kousek, jelikož hlavou trefil tyč. Mrzet ho to nemuselo.
Španělé ve Vídni zvedli nad hlavu pohár pro vítěze mistrovství Evropy.
Jejich nadvláda nad fotbalovým světem teprve začínala, avšak Aragonés už u ní nebyl: avizoval, že po turnaji skončí a nenechal se obměkčit. Navzdory tomu, že snad poprvé za čtyři roky u týmu měl fanoušky na své straně a hráči při letu do vlasti na palubě skandovali „Bez Luise za Španělsko nehrajem!“
Samozřejmě hráli - a vítězili nadále. Pod vedením Vicente del Bosqueho opanovali následující světový šampionát a pak i obhájili evropské prvenství.
Del Bosque poté opakovaně zdůrazňoval přínos svého předchůdce.
„Španělský fotbal zažívá úchvatné období,“ líčil po vítězství v roce 2012. „Avšak byl to Luis Aragonés, který nám ukázal cestu, po které se vydat. Já mám jen štěstí, že mi bylo dopřáno pracovat se skvělou generací.“
