V zahraničí už je holohlavý čahoun dlouho, proto se hned po usednutí mezi novináře omlouvá: „Už zapomínám česká slova, tak se nezlobte, kdybych vám tam hodil něco polsky.“
Obával se zbytečně, s češtinou v uvolněném rozhovoru neměl problém. Do pražského hotelu Don Giovanni dorazil jako ofenzivní jednička Dallasu, kde si zatím připsal sedm branek a významně pomohl k postupu do play off.
Do zimy Ondrášek válel ve Wisle Krakov - proto ta polština. Nasázel za ni dvacet gólů. Předtím se v dresu Tromsö stal nejlepším kanonýrem norské ligy. Právě tam v březnu 2012 zapomněl na neprofesionální život „mladého divočáka“ a začal fotbalu dávat sto procent.
Když jste před lety řešil problémy s automaty, napadlo by vás, že se někdy můžete podívat do reprezentace? Za jedenadvacítku jste hrál.
Uf... V momentě, když jsem s tím bojoval, určitě ne. Ale na druhou stranu: když jsem si život srovnal, tak se všechno pro mě nově otevřelo.
Berete nároďák i jako odměnu za to, jak jste se s gamblerstvím vyrovnal?
Ne ne. Repre je odměna za tvrdou práci. Ale větší odměnou pro mě je to, že můžu pomoci rodině, když potřebuje. To je odměna. Ale za reprezentaci jsem samozřejmě strašně rád, nemůžu se dočkat prvního tréninku.
Překvapila vás nominace?
Ano, ale nebyl jsem ten nejvíc překvapený.
Kdo byl?
Táta - dozvěděl se to jako poslední. Když jsem mu to volal, nemohl v práci mluvit a prosil, ať volám za půl hodiny. Ozval jsem se později a on se ptá: Ty jsi v reprezentaci? Píšou mi to nějací lidé. Tak říkám: Kdybys na mě měl čas, dozvěděl ses to ode mně. Gratuloval, byl šťastnej.
Vy už jste jednou do reprezentace měl blízko, kouč Šilhavý se na vás byl podívat v Krakově, ale zápas se vám nepovedl. Byl jste pak zklamaný?
Samozřejmě ano. Věděl jsem, že se o mně ví, že se byli podívat. Bohužel to nevyšlo, ale pak je na člověku, jak to vezme: jestli to vzdá, nebo jestli si řekne, že se o něm přeci ví a že když bude pracovat, může to přijít ještě jednou. Naštěstí jsem šel tou druhou cestou.
Není trochu paradox, že jste se do národního týmu dostal až z USA?
Všichni mi teď říkají: Vidíš, musel jsi letět na druhej konec světa, abys pozvánku dostal, přitom jsi byl za rohem v Norsku a Polsku. Myslím si, že nezáleží, kde člověk hraje, ale jak hraje. Bořek Dočkal byl taky v repre z Číny, z Ameriky.
Neváhal jste nad pozvánkou kvůli vzdálenosti?
Vůbec! Když jsem zjistil, že bych mohl být nominovaný, tak se mě ptali, zda by mě Dallas vůbec pustil. Říkal jsem: Já bych se ani neptal. (smích)
Jak jste si zvykal na americký fotbal?
Myslíte americký fotbal, nebo náš fotbal?
Náš. Soccer.
Je to pořád jedenáct na jedenáct s jedním balonem, s tím nebyl problém. Je to takové míň kontaktní. Mají strašně moc pravidel, platí se pokuty lize za žluté v řadě, za červené. Rooney a Zlatan sice předvedli takové pěkné kriminální zákroky... Ale ty se normálně moc nevidí. Až teď ke konci základní části, když šlo do tuhého.
Čím je ještě tamní fotbal zvláštní?
Žijou tak, že až se závěrem základní části všichni najednou začali říkat, že chtějí do play off. O něm si Zlatan myslí, že je to hrozná blbost.
Co vy?
Mají to tam ve všech sportech, je to něco jiného. Moc pro to nejsem, ale hrají to na jeden zápas... Má to svá pro i proti. Zlatan říká, že když chcete vyhrát titul, musíte hrát jako play off od prvního kola. Tady se začíná mluvit o titulu až ve 28. kole. Ale on je borec, top fotbalista.
Potkali jste se na hřišti, že?
A byl jsem mile překvapený. Z novin si člověk myslí, že je namyšlenej machýrek, možná ho někdo zažil jinak, ale proti nám byl úplně v klidu. Se všemi kecal, jako by se znali celý život. Po zápase jsem si s ním vyměnil dres. Pobavilo mě, že jsem na něj koukal vzhůru, ač nejsem nejmenší. Věděl jsem, že je velký, ale až takhle?
K těm flastrům - už jste lize taky za něco platil?
Za hrubost. V Montrealu jeden hráč strčil do našeho Barriose, do nejmenšího hráče. Přiběhl jsem tam s Badjim, ten ho chytil pod krkem, já se s ním trochu strkal. A hned v týdnu přišel papír od MLS, že budeme platit. Byl to můj první trest, takže mě to stálo asi 250 dolarů.
Jak jste reagoval?
Říkal jsem: Vždyť to byl můj první pořádný zápas, první takové pokecání a oni mi hned dají pokutu bez varování, jako co to je tohle. (smích)
Působíte jako veselý člověk.
Trenér měl jednu chvíli problém, že to bylo trošku až moc. Že prý musím poznat, kdy můžu dělat srandu a kdy ne. Jsem veselý, rád se směju. Lidi moc nevěří, kde tu energii pořád beru. Dám si ráno kávu, pak řeknu nějakej slabej vtip a když se někdo usměje, dodá mi to sílu na další. Pak už se všichni smějou jak blbci.
V posledních osmi duelech jste zaznamenal sedm branek. Čím to, že jste se v MLS tak rozstřílel?
Dostal jsem šanci, víc minut. A kluci mi nahrávají. Řekli jsme si, kde mám být, já jim řekl, jak bych chtěl balon. A vychází to.
Bylo náročné získat respekt a pozici v základu? V první polovině sezony jste moc nehrál, na začátku léta vůbec.
Respekt určitě ne, vzali mě do party hned, nikdo si na nic nehraje. U trenéra to bylo těžší, na začátku měl své koně. V létě to trochu vypadalo na odchod, ale neletěl jsem deset tisíc kilometrů, abych to po čtyřech měsících vzdal. Řekl jsem, že budu makat a čekat na opravdovou šanci.
Ta přišla v půlce srpna v Montrealu. Nastoupil jste do druhého poločasu.
Prohrávali jsme 0:2. Já ztratil první dva míče a říkám si: No, to jsi začal fakt dobře. Navíc jsme záhy dostali na 0:3. Pak se mi ale povedla dorážka, snížili jsme na 1:3 a váleli jsme. Skončilo to 3:3, ale mohli jsme vyhrát. Všichni byli nadšení: super, bojovnost, běhání, síla, gól, Kobra blázen!
A jsme u vaší přezdívky.
V Americe z ní dělali hroznou vědu. Všude ji psali místo mého jména. Pro některé lidi je těžké říct Zdeněk, takže jsou radši, že můžou říct: „Kobro“.
Jak tehdy v Budějovicích vznikla?
Už přesně nevím. Ale vím, že David Horejš mi tenkrát řekl, že když už mi říkají Kobro, tak si ji musím nechat vytetovat. Mám ji na zádech kvůli němu. Ale jak jsem zmínil, pro většinu lidí v zahraničí je to snazší než mé jméno.
Jak se bojovníkovi hraje v laxnější, méně kontaktní MLS?
Lehčí to určitě nemám. Víc se zapojuju do hry, protože trenér chce hrát po zemi. Ale upřímně, v neděli proti Kansasu jsem se dotkl míče tak šestkrát, protože bylo takové vedro, že po dvacáté minutě první půle už nikdo nemohl. Všichni si přáli, ať už to sluníčko zaleze.
Kansasu už o nic nešlo, porazili jste je 6:0 a dal jste dva góly.
Oni po druhém inkasovaném gólu v patnácté minutě rezignovali. Bojovali, chtěli dát gól, ale bylo vidět, že už to chtějí mít za sebou.
V MLS hraje Rooney, Ibrahimovič, Vela. Ale zároveň mladíci, kluci z univerzit. Je ten velký rozdíl hodně znát?
Je, ale všichni jsou strašně dobří fotbalisti. U nás v Dallasu jsem já, Reto Ziegler ze Švýcarska, pár dalších kolem třicítky, ale snad polovině týmu je pod třiadvacet. Proto taky jsme občas lacino ztráceli body, protože ti kluci nemají zkušenosti.
Nebyl problém mezi ně zapadnout?
Určitě ne. Nikdo si na nic nehraje. Občas je problém s komunikací, mluví se víc španělsky a portugalsky než anglicky. Jeden kluk tam je snad čtyři roky a neumí ani slovo, protože ví, že mu španělština stačí. Tak se snažím naučit něco španělsky. Za ten půl rok možná umím líp španělsky než někteří z nich anglicky, což je trochu smutné, ale je to tak.
A jaký je v Dallasu život mimo hřiště?
Super, ale občas je mi líto našeho psa, protože to vedro je fakt strašné. V létě bylo 43 nebo 46 stupňů, člověk ho ani nemůže vzít ven, protože ten pes prostě nechce. Lidi tam jsou skvělí, člověk se opálí... Jediné, co mi chybí, je centrum, jaké máte v každým velkým městě: krámy, restaurace, místo, kde se člověk může projít. Dallas to nemá, tam je všechno daleko, nikdo nechodí, všichni jezdí auty.
Dokážete si představit, že za Dallas budete kopat ještě dlouho?
Chtěl bych zůstat, dokud budu mít tu šanci. Je to super zkušenost. Ale na život to není, doma je doma. Zůstat napořád bych tam nechtěl. Miluju Evropu, miluju Čechy. Rád se po Americe podívám, ale vrátím se domů.
