„Myslím si, že určitá míra subjektivity je při mezistátním zápase snesitelná,“ říká nejpopulárnější komentátor Slovenska, za roky 2012 a 2013 i nejoblíbenější televizní tvář vůbec.
Vzdělaný muž, přezdívají mu Chodící encyklopedie.
Říkáte určitá míra subjektivity. Můžete to rozvést?
Když hrají naši, snažím se vyvažovat dvě věci. Chci být dobrým průvodcem po faktické stránce – poukázat na statistiky, historii, souvislosti. A druhou složkou jsou emoce, které už mnozí označují za fandění a pro někoho je to nepatřičné. Ale jen se snažím divákovi ukázat, že v duchu našim držíme palce, je to přece naše mužstvo. To je můj přístup. Celý život.
A když jako v sobotu proti Walesu řeknete „Děkuju, pane rozhodčí“?
Vždy se snažím být objektivní. Když naši hrají zle, nebudu diváka přesvědčovat, že ne. A když mám pocit, že nás rozhodčí poškodil, proč bych to neřekl. Zákrok na Hamšíka ani nepískl, za tři minuty dal za stejný žlutou kartu. Jak to? Člověk nechce předpovídat, že tohle byl sudí, který nás už jednou zařízl a řízne znova. Ale máte takový pocit.
Nemluví tak víc fanoušek než neutrální novinář a komentátor?
Při představování řeknu: Píská nás Nor Moen, nemáme na něj dobré vzpomínky. A po půlhodině tohle. To nemůžu říct?
Záleží na formě. I další slovenští novináři říkají: Hrajeme, vedeme, nedali jsme, naši.
Přijde mi to přirozené. Není to náhodná jedenáctka, která má mimochodem na sobě slovenské dresy.
V Česku se tomu vyhýbáme, proto to překvapí. Čím to je? Větším národním cítěním?
Možná. My jsme se národně identifikovali díky sportu. Nebýt hokeje, kdy jsme se z třetí kategorie prodírali do áčka a později se stali mistry světa, národní uvědomění by bylo po rozdělení pomalé a strnulé.
Ještě příklad: váš kolega Ľuboš Hlavena po postupu na MS 2010 líbal rukavice gólmana Muchy.
Díky tomu si ho lidé zapamatovali. Udělal něco, co se vymyká koloritu. Mně se to líbilo. Jak ho znám, nebylo to strojené, jen euforie.
Zůstává v tu chvíli ještě novinářem?
Někomu to může přijít příliš fanouškovské. Ale Robert Záruba taky po Naganu objal Dominika Haška, polský komentátor políbil Jana Tomaszewského, když Poláci remizovali ve Wembley v třiasedmdesátém a Anglie nepostoupila na mistrovství světa. Tohle bylo stejné – historický slovenský úspěch a Ľubo znásobil sílu okamžiku.
Stejně mi to přijde za hranou.
Byly to extrémní dny. Předtím se Slovinskem stačila remíza a byli jsme tam. Plný stadion, připravený ohňostroj, jenže my jsme prohráli. Po skepsi přišla naděje, že když vyhrajeme v Polsku, zůstaneme první. Den před zápasem trávník jako ve Wembley, druhý den dvacet centimetrů sněhu. Od třetí minuty jsme vedli, ve druhé půli na nás Poláci leželi jako na dece, jak by řekl Panenka. Ale zvládli jsme to. Vím, třeba Jaromír Bosák ho hodně kritizoval.
Znáte se s českými kolegy?
Potkáváme se v zahraničí. Míru Bosáka uznávají i u nás, je specifický, jak pracuje s češtinou, jak dokáže glosovat. Komentuje s nasazením, chce ukázat, že o fotbale hodně ví. Je vynikající. Pro mě je stálicí i Pavel Čapek. Vyrůstal jsem na Karolu Polákovi a on s ním dělal svůj první přímý přenos od nás z Prešova.
Ale už nekomentuje, už jen moderuje.
Člověka, který má za sebou takovou kariérou, nemůžete odfouknout jen tak. To je velmi neuctivé. Nikdy se nezavděčíte všem, ale i on měl určitě svoje diváky. Nikdy jsem na jeho komentování neviděl nic špatného, měl vynikající češtinu. Pro mě byl taky špička.
Půjčil byste si od nich nějakou hlášku?
Šmankote, šmankote! Ne, ale je famózní, co vymyslí. Nebo Robert Záruba – Alby, jsi pašák! Přepište dějiny! Rachna kachna, to to letělo! I Záruba by si zasloužil pořádné ocenění za to, co udělal pro komentování, pro Českou televizi a pro hokej.
Existuje ideální komentátor?
Záleží na divákovi. Polovině se můžete líbit a druhá vás bude krutě nenávidět, že po prvních slovech ucítí averzi. Mám rád britskou školu. Glosování zápasu, fakta, nálada, atmosféra – to musí být. A podle mě je důležitý všeobecný přehled.
Kde hledáte inspiraci?
Na internetu. A rád si pouštím staré zápasy a vidím, o čem jsem jako malý jenom četl. To je zážitek!
I čtením o sportu vaše kariéra začala, že?
Nebyl jsem na verneovky nebo Vinnetoua, četl jsem sportovní beletrii. Hodně jsem si pamatoval, i obecně. Táta mě brával v Prešově na fotbal, na sídlišti jsme si hráli na Vízka, Jurkemika... Mladší kluci ale byli šikovnější a rychle jsem poznal, že ze mě fotbalista nebude. Ale odmala jsem chtěl být novinářem, poslední rok na gymnáziu jsem psal do novin, dostal se na školu, do televize.
Chtěl byste zažít dobu Karola Poláka?
To byl vzor pro generaci komentátorů, už nikdo nebude mít jeho postavení, takovou gloriolu. Pětatřicet let komentoval a ve všech érách ho měli rádi. Byl modlou, ikonou, uměl moderovat i jiné velké programy. Nenapodobitelný. Ale i styl byl jiný, pohodovější, lahodnější. Všechno se zrychlilo – tak jako fotbal.
Budete na Euru komentovat i české zápasy?
Určitě Španělsko a Turecko.
Tipnete si, jak dopadne?
Když jsem v Paříži po losu mluvil s Pavlem Vrbou, byl nešťastný – Španělsko, Chorvatsko, Turecko. Řekl jsem mu a stále si myslím: Nejsilnější a nejnebezpečnější jste, když vám nikdo nevěří. Vzpomeňte na Euro 2012: s Ruskem 1:4, kritika Karla Šípa a nakonec jste vyhráli skupinu.
Určitě nebudete říkat „naši“, ale poznají diváci, komu přejete?
Čechům jsem přál vždycky. Tady půjde fanouškovství stranou, ale myslím, že spousta lidí má podobný pocit jako já. Je to sice už skoro čtvrtstoletí, ale byli jsme spolu, hráli jsme spolu, máme společnou minulost. Česko má na Slovensku hodně fanoušků. Snad to platí obráceně.
