"Mistrovstvím Evropy už samozřejmě žiju, budu klukům moc fandit," říká devětatřicetiletý Koller. "Ale že by mě svrběly nohy, to zase ne. Já prostě už mám svoje odkopáno," dodává jedenadevadesátinásobný reprezentant, který má na kontě rekordních 55 gólů za národní mužstvo.
Koller je v těchto dnech ze svého monackého domova na pár dnů v Praze. Je totiž tváří Coca-Cola Školského poháru, který v úterý vrcholí na pražském Strahově.
Jak vidíte české šance na evropském šampionátu?
Věřím, že ze skupiny postoupíme. A pak se uvidí.
Jenže v generálce Česko prohrálo s Maďarskem. Viděl jste ten zápas?
Neviděl, protože jsem zrovna byl na letišti ve Frankfurtu, když jsem z Monaka letěl do Prahy.
A co jste té porážce říkal?
Vůbec nic to neznamená, generálka negenerálka, to nerozhoduje. Prostě to byl přátelský zápas jako každý jiný.
Fotbaloví odborníci i laici se shodují, že Bílkův tým bude mnohem silnější při účasti dirigenta Tomáše Rosického. Souhlasíte?
Jednoznačně. Sám jsem za národní mužstvo zažil hodně zápasů s Rosou i bez něj. A když nastoupil, většinou jsme byli výrazně lepší. A to platí pořád. Když bude Tomáš na hřišti, nemám o kluky strach, s ním to bude jiný kafe. Počítám, že na mistrovství odehrajou minimálně čtyři zápasy.
Pojedete se do Vratislavi na nějaký zápas českého týmu podívat?
Původně jsem to plánoval, měl jsem na mistrovství doprovázet vítězný tým Školského poháru, jehož hráči budou dělat českému mužstvu vlajkonoše. Ale mám v Monaku nějaké povinnosti, takže budu fandit jen u televize.
Taky se říká, že právě na letošním šampionátu by mohl zazářit Milan Baroš, který byl nejlepším střelcem Eura 2004 v Portugalsku. Jaký je váš názor?
Stát se to může. Ve třiceti je Milan v nejlepších fotbalových letech, a když mu to tam Rosa bude posílat, klidně může ten střelecký primát z Portugalska zopakovat.
Zatím dal Baroš v reprezentaci 41 gólů. Myslíte, že by vás mohl předstihnout?
No, letos to asi nebude, ale v příštích letech se to klidně stát může. Ale záleží to na řadě okolností. Jak dlouho bude chtít Milan reprezentovat, jak mu bude sloužit zdraví, jakou bude mít motivaci a tak dále.
Pojďme připomenout vaše čtyři šampionáty. Co se vám vybaví při vzpomínce na mistrovství Evropy 2000 v Belgii a Nizozemsku?
Na moje první mistrovství jsem se strašně těšil. Tím spíš, že dva zápasy základní skupiny nás čekaly v Belgii, kde jsem v té době válel za Anderlecht. A pořád vidím to moje břevno nastřelené ve druhé půli prvního zápasu s Nizozemskem. Bylo to za stavu nula nula a my pak prohráli z problematické penalty nařízené sudím Collinou minutu před koncem. Ve druhém zápase s Francií jsme prohráli dva jedna a taky jsem nastřelil břevno. Navíc bylo jasný, že po posledním utkání s Dánskem končíme.
Potom přišlo úspěšné Euro 2004 v Portugalsku.
Nikdy nezapomenu na tu památnou bitvu s Nizozemskem. Prohrávali jsme už dva nula, já dal ještě do přestávky kontaktní gól a ve druhé půli to Milan Baroš s Vláďou Šmicerem otočili. Kdekdo pak tenhle souboj hodnotil jako opravdovou oslavu fotbalu. A kdyby se v semifinále proti Řecku ještě před přestávkou nezranil Pavel Nedvěd, nemuseli jsme skončit jen třetí.
O dva roky později jste si zahrál na mistrovství světa v Německu.
No, zahrál. V prvním zápase s Američanama jsem dal gól už v páté minutě, ale těsně před přestávkou jsem si natrhl stehenní sval a mistrovství pro mě skončilo. Marodil jsem šest týdnů, ale přesto jsem za těch čtyřiačtyřicet minut vděčný.
Naposled jste si zahrál na mistrovství Evropy 2008.
V posledním zápase základní skupiny jsme hráli s Tureckem o postup, dal jsem první gól, po přestávce Jarda Plašil zvýšil na dva nula a my se už viděli ve čtvrtfinále. Ale pak přišel kolaps, nad kterým dodnes kroutím hlavou. V poslední čtvrthodině jsme dostali tři góly a bylo vymalováno. Byl to můj poslední zápas za národní mužstvo a takhle to dopadlo...
Ale váš poslední zápas za Česko přece přišel až o necelých patnáct měsíců později.
Myslíte ten můj propadák v kvalifikaci na Slovensku? To já nepočítám, to byl takový můj úlet, protože jsem se nechal přemluvit. Tak dlouho do mě všichni hučeli, abych se do národního mužstva vrátil, až já vůl na to kývnul. Jenže v zápase mi vůbec nic nešlo, trápil jsem se, a když mě Ivan Hašek deset minut po přestávce střídal, věděl jsem, že tohle už bylo opravdu naposled.
Teď už hrajete příležitostně jen za jihočeskou Smetanovu Lhotu?
V Monaku hraju jen rekreačku, ale v Česku ta Smetanova Lhota platí. Čtyřikrát jsem za ni nastoupil na podzim a čtyřikrát letos na jaře. Naposled tuhle sobotu, porazili jsme Semice pět nula, přispěl jsem gólem a z píseckého okresního přeboru jsme už dvě kola před koncem postupujícím do jihočeské první B třídy. Paráda. Za těch osm zápasů jsem dal asi deset gólů, takže já i spoluhráči jsme spokojení.
Loni v létě jste doma v Monaku začal intenzivně studovat francouzštinu. A říkal jste tehdy, že po roce se uvidí, co budete dělat. Že si nejprve musíte utřídit myšlenky. Jaká je v tomto směru aktuální situace?
Francouzštinu dřu pořád a o svém budoucím povolání ještě jasno nemám. Možná nějakého klubového skauta, nebo něco podobného. Ale nedávno jsem z AS Monako, za které jsem před lety hrál, dostal nabídku trénovat v klubové amatérské sekci mladé útočníky od patnácti do devatenácti let. Je to za víceméně symbolický plat, ale to roli nehraje. S nějakou prací přece začít musím, přestože je moje rodina finančně zajištěná. I když bych mohl, tak nadosmrti už nic nedělat, to není můj styl.
