Tenkrát jsem přijel do belgického městečka Lokeren, kde hrál. Vůbec ne za ním, ale za jeho spoluhráči, tehdy mnohem známějšími, než byl on: za Romanem Vonáškem a Václavem Budkou. Jakmile odehráli zápas, sedli jsme společně do zapadlé hospůdky a já si nechal od nich vyprávět.
Předháněli se v příbězích, které s fotbalem prožili. Byli k nezastavení. Úplně do koutu zalezl Koller. Jen kýval hlavou, smál se a nepromluvil jediné slovo.
„Jendy si všimneš až při placení,“ zašpital nenápadně Vonášek. Měl pravdu. Vypil piv dvojnásob co v průměru ostatní u stolu. „No ten dopadne,“ pohrdavě mi vyjelo z úst. Nechtělo se mi věřit, že z toho habána, nemluvy, který si ještě přihne, může být vůbec fotbalista.
Naštěstí mě Koller neslyšel. Zato spoluhráči ano. „Tak to bacha. Jendu nezlomí nic,“ shodli se. „Nás by tolik piv položilo, v jeho těle se ztratí. On je neuvěřitelnej. I na hřišti. Zítra ráno na tréninku nastřílí fůru gólů, uvidíš. Jednou z nás bude nejlepší. Miláček fanoušků.“ Připadali mi jako fantastové.
Dnes je Budka nenápadným asistentem trenéra ve druhé lize. Vonášek dělá kustoda u reprezentace. Právě on obskakuje Kollera, chystá mu oblečení a nosí míče na tréninky. Protože ten tichý host z hospůdky, který žil v Lokerenu jako poustevník, překvapil celý svět. Nejspíš i sám sebe.
Vyrostla z něj fotbalová superstar. Autor rekordních 55 reprezentačních gólů. Něco neuvěřitelného, vždyť střelecky nad ním se drží jenom legendy typu Pelého, Puskáse nebo Gerda Müllera.
. Kollerovy turnajev národním týmu Euro 2000 (Belgie a Nizozemsko) Euro 2004 (Portugalsko) MS 2006 (Německo) Euro 2008 (Rakousko a Švýcarsko) |
Nyní ale v reprezentaci skončí a sám netuší, kde vlastně bude dál hrát. V Norimberku, který sestoupil do druhé ligy, s ním nepočítají. Možná tedy Sparta, možná úplně něco jiného. Každopádně na něj fanoušci budou rádi chodit.
Nevíme, co s ním, říkají obránci
V minulosti neexistoval žádný fotbalista s podobnou postavou a tak mimořádnými výkony. A těžko očekávat, že se brzy objeví.
Chlap s mírami XXL a přezdívkou Dino neboli Dinosaurus. Přes dva metry, přes sto kilo váhy a kopačky čtrnáctky, které mu musí šít na míru.
Právě tyhle parametry ho měly ve fotbale omezovat. Jenže on z nich udělal svou přednost. Má pověst nepřekonatelného monstra. „Na zemi vás tělem nepustí k míči a ve vzduchu k němu vůbec nedoskočíte. Nevíte, co s ním máte dělat,“ říká Tomáš Ujfaluši, obránce a reprezentační kapitán. Ze svého těla využívá maximum, co střelec potřebuje.
Hlavní zbraní je hlava. Ční nad ostatními a dokáže s ní pohotově i přesně umístit míč, což potvrdil i včera proti Turecku. Nohama dosáhne, kam jiní ne, a tvrdě pálí. Hlavně pravačkou.
Potom existují tři bonusové faktory, jež mu ostatní fotbalisté mohou závidět. Darovala mu je příroda.
1. Ramena. Vytvářejí mu široký prostor, díky němuž mu obránci těžko vypíchnou míč. Je to jeho ochranná zeď.
2. Hrudník. S obvodem 101 centimetrů mu na něm snadno přistávají daleké míče a on je sklepává k nohám nabíhajících spoluhráčů. Rodí se z toho gólové šance.
3. Ruce. Od ramene ke špičkám prstů měří 87 centimetrů, odstrkává jimi soupeře a někdy fauluje. Navíc symbolizují Kollerovu radost - pokud vstřelí gól, roztáhne je jako křídla kondora.
Nic z toho by neukázal, nebýt řetězce náhod. Kollerův příběh je popsaný a pohádkově neuvěřitelný. Bezstarostný kluk přijel ve dvaceti do Prahy s partou kamarádů. Přespával u babičky. „Měli jsme po vojně, já byl na podpoře a hledali jsme nějakou práci,“ vzpomíná. Našli si brigádu, počítali staré federální mince, které šly na roztavení.
Nejspíš by se vrátil do Smetanovy Lhoty za rodiči, dál tam hrál vesnický fotbal a poslouchal posměšky opilců za klandrem u drnovitého hřiště, co je za kolohnáta.
Nebýt jednoho známého, který ho přivedl do béčka Sparty. Zdálo se jí hodně vysázet za něj 200 tisíc korun. Nakonec to udělala. Možná i rozmařile - proč ne, když pak uvidí na hřišti se motat obra, jemuž se míč plete mezi nohama?
Spoluhráč mu skákal do náruče
Nakonec všechno bylo jinak. Zlepšil techniku, obratnost i pohyb. Pomáhala mu i šťastná povaha, vždy si porozuměl s každým. Herně i lidsky. S téměř stejně vysokým Lokvencem nebo o více než čtvrt metru menším Kanaďanem Radzinským v Anderlechtu, který mu po gólu radostí skákal do náruče. „Nejkrásnější časy byly s Tomášem Rosickým v Dortmundu i v reprezentaci. Byli jsme na sebe zvyklí, přihrál mi na nejvíc gólů,“ říká Koller.
Jednou při kvalifikačním zápase s Makedonií v Teplicích spolu zařádili a Koller nastřílel čtyři góly během jedenácti minut. Nakonec mohl připojit i rekordní pátý, jenže ve druhé půli přenechal penaltu právě Rosickému. „Já už měl gólů dost,“ projevil svou pověstnou skromnost.
Nikdy nechce být za hvězdu, hraje pro mužstvo. Dokáže i bránit, a je-li potřeba, natáhne si rukavice a stoupne do branky. „Být platný mužstvu, to je můj styl.“
Má pravdu. Je novodobým Bicanem pro své kanonýrské vlohy, ne chování. Prvorepubliková legenda si potrpěla na své pověsti, stýkala se s filmovými hvězdami kolem Vlasty Buriana a nechávala si šít v módních salonech. Kollerův svět je odlišný a obyčejnější. Nerad se fotografuje, nechodí do společnosti a není nikterak dobrý řečník. To ale neznamená, že by postrádal ochotu, spíše naopak. Jako málokterý fotbalista zvedne telefon, pokud jej novinář žádá o rozhovor.
. Kollerův gólový účet(reprezentace 1999-2008, celkem 90 zápasů) Celkem: 55 gólů |
Dobrák, který se ani moc nehodí do dnešního světa. Spokojený otec od rodiny, který dlouho žil samotářsky a teď v pětatřiceti čeká s manželkou Hedvikou druhé dítě.
Fotbalista, s jehož odchodem končí jedna generace národního týmu a osobitý styl hry.
Zbraň hromadného ničení.
Obr, co dosáhl až k fotbalovým nebesům.
Zatím dohromady nastřílel 161 ligových gólů za Spartu, Lokeren, Anderlecht, Dortmund, Monako a Norimberk. Tohle ještě nemusí být konečné číslo.
Zato v reprezentaci už může účtovat. „Můj rekord nebude navěky. Brzy mě smete Milan Baroš nebo někdo jiný,“ tvrdí. „Víte, góly nejsou v životě všechno.“
