"Před finálovým rozstřelem si Petr lehl stranou a přetáhl si dres přes hlavu. Když se po pěti minutách zvedl, plácli jsme si a šel na věc. Ten pohled do smrti nezapomenu: očima byl upřený úplně mimo realitu, věděl, že vyhraje," vzpomíná tehdejší trenér Miroslav Beránek.
Jenže poslední rok se Čechovi penaltové kouzlení nevede.
V květnu 2007 prohrál rozstřel v semifinále Ligy mistrů proti Liverpoolu, v srpnu pak Pohár Charity s Manchesterem United. A na stejného soupeře nestačil ani nedávno ve finále Ligy mistrů.
Jak úspěšný bude večer, pokud bitva s Tureckem skončí nerozhodně? "Vůbec bych o tom nechtěl mluvit, protože věřím, že vyhrajeme bez penalt," odpověděl Čech.
Série prohraných rozstřelů Čecha nijak strašit nemusí, vždyť ve finále Ligy mistrů chytil pokutový kop i Cristianu Ronaldovi. Vzpomínáte? Ronaldo se rozběhl, pak prudce zabrzdil, čímž chtěl Čecha zmást.
A nakonec vypálil do brankářovy tváře, až na ní zůstala bílá šmouha od vápna, na kterém před tím balon stál.
Čech má rád vypjaté zápasy, soustředí se na každou vteřinu. A když po nich dojde na penalty, zavírá se do vlastního světa. Nevnímá okolí.
Prochází se po hřišti, kouká do trávníku a přemítá, co bude muset dělat.
Koho asi soupeř do souboje pošle, na jakou stranu sám skočí.
"Penalty jsou loterie," řekl Čech.
Sám však ví, že loterie není úplně to pravé slovo. Při penaltách záleží na psychice, na reflexu, na předtuše.
To všechno se dá ovlivnit.
"Ale já si stejně myslím, že penalty v neděli potřeba nebudou. Vyhrajeme i bez nich." Kéž by měl brankář Čech pravdu.
... a já penalty umím, říká Demirel
Pere se, zuří, škrábe... a výborně chytá penalty. Bude složité věřit si v případném rozstřelu o postup ze skupiny proti Volkanu Demirelovi, "godzille" v turecké bráně. Složitější než při penaltových rozstřelech proti ostatním gólmanům.
Šestadvacetiletý brankář Fenerbahce Istanbul už chytil mimo jiné pokutový kop Italovi Del Pierovi a v minulém ročníku Ligy mistrů na něm shořeli hned tři exekutoři z FC Sevilla, což španělský klub stálo postup.
"Likvidovat penalty je moje práce a myslím, že mi docela jde," prohlašuje s oprávněným sebevědomím muž s uhrančivým pohledem pod hustým obočím.
"V brankáři Turci slabinu určitě nemají," uznává i Petr Čech, Demirelův konkurent v české brance.
Čech si prožil v Lize mistrů pochmurný penaltový příběh, když po nich prohrál finále, jeho nedělní protějšek byl po zákrocích v Seville naháněn po trávníku jako obrovský hrdina.
Jako by Demirel uměl číst budoucnost, s takovou jistotou se při penaltách vrhá na správnou stranu a tělem zahradí míči cestu do sítě.
Pak si stoupne, zatne ruce v pěst, vypne mohutný hrudník a křičí svou radost do celého světa.
Jako nepřemožitelný král fotbalové džungle.
Platí to i v jiném směru, Demirel umí i jiné kousky: soupeře nesráží k zemi jen zoufalství z brankářových zákroků, k pádu je gólman přinutí klidně i kopnutím do rozkroku.
Předvedl to v istanbulském derby proti Galatasaray, kdy kolenem do citlivých míst krutě složil protivníka.
A pak, po vyloučení, za sebou táhl chumel hráčů, kteří na něj naskákali ve snaze, aby svíjejícího se protihráče ještě nezkopal.
Těžko se však ke stejnému běsnění nechá Demirel vyprovokovat zítra.
Na Euru se zatím zaměřuje výhradně na hru. "Tohle je můj první velký turnaj a nechci, aby pro mě skončil ve skupině." Tohle přání si může turecký brankář sám zítřejším výkonem přiblížit.
Zvlášť když dojde na penalty.
