Oba finalisté se utkali i v zahajovacím utkání celého turnaje a Řecko se hned postaralo o překvapení, když porazilo favorizovaný domácí celek 2:1. Po remíze se Španělskem a prohře s Ruskem pomohl Řekům k postupu mezi nejlepší osmičku na úkor Španělů větší počet vstřelených branek.
Při předchozích dvou startech na MS či ME Řekové potvrdili pověst outsiderů a domů se vraceli pokaždé již po základní skupině.
Na mistrovství Evropy 1980 v Itálii podlehlo Řecko Nizozemsku i Československu, v závěrečném utkání s pozdějšími šampiony z NSR uhrálo bezbrankovou remízu.
Mnohem hůř dopadla o čtrnáct let později řecká premiéra na mistrovství světa. Na amerických trávnících nevstřelili Řekové jako jediné mužstvo ani branku a sami inkasovali hned desetkrát. Jejich účinkování na světovém fóru tak po porážkách s Argentinou, Bulharskem i Nigérií skončilo velkou ostudou.
Na následujících čtyřech velkých akcích Řecko chybělo, a tak na podzim 2001 angažovali svazoví funkcionáři trenéra Rehhagela. Premiéra německého kouče v kvalifikačním utkání s Finskem sice skončila debaklem 1:5, avšak Rehhagelovi se brzy podařilo vtisknout týmu řád a dosud průměrní Řekové byli najednou těžkým oříškem i pro nejsilnější celky.
Od října 2002 do dubna 2004 absolvovala řecká reprezentace úctyhodných patnáct zápasů bez porážky. V kvalifikaci na Euro 2004 sice Řekové na úvod prohráli doma se Španělskem a venku s Ukrajinou, ale pak už neztratili ani bod. Nakonec se tak mohli radovat z prvního místa, zajišťujícího přímý postup do Portugalska.
Řecký fotbalový svaz (EPO) byl založen v roce 1926, o rok později se stal členem FIFA. Dlouhou dobu patřili Řekové k evropskému podprůměru, zlepšení nastalo až v 70. letech.
O tom, že fotbal je v Řecku na vzestupu, svědčí i pravidelná účast řeckých klubů v Lize mistrů. Do hlavní fáze soutěže se v sezoně 2003/04 probojovaly hned tři celky - aténské kluby Panathinaikos a AEK i Olympiakos Pireus. Tato trojice si rovněž rozdělila posledních šestnáct ligových titulů.
Pomůže úspěch zažehnat krizi řeckého fotbalu?
Zatímco Řekové oslavují nečekaný triumf, ti, kteří nepropadli euforii, upozorňují, že se fotbal v zemi šampionů topí ve vážných finančních problémech. Jeden z nejslavnějších klubů, AEK Atény se potácí na hraně bankrotu, jemuž kvůli stomilionovému dluhu hrozí krach a přeřazení do čtvrté ligy.
Ale další velkokluby nezůstávají příliš pozadu, schodek Olympiakosu překročil 60 milionů, Aris Soluň a Panathinaikos dluží více než 30 milionů a zlepšení je v nedohlednu. Pravda, senzace z Lisabonu určitě zvýší cenu řeckých hráčů na trhu a v AEK Atény se už nemohou dočkat, až prodají svých pět zlatých hráčů, ale to je jen jednorázová injekce, která se hned tak nebude opakovat.
Krize řeckého fotbalu má hluboké kořeny a stejného jmenovatele jako v jiných evropských zemích - rozpad televizního trhu. Zánik satelitní televizní stanice Alpha Digital v roce 2002 připravil kluby o milionové příjmy z televizních a reklamních práv, přičemž lukrativní smlouvy hráčů se nijak nezměnily.
Fanoušky lákají jen nejpřitažlivější ligové duely, u menších klubů není výjimkou, že do hlediště přijde jen pár stovek diváků. Násilnosti na stadionech i v ulicích jsou na denním pořádku a stránky novin plní týden co týden podezření ze zmanipulovaných výsledků.
I proto trenér Otto Rehhagel s německou důkladností už teď prohlásil, že by chtěl úspěchu mužstva využít k celkové renesanci řeckého fotbalu. "Snad teď mohu mít jedno přání. Zajistěte takové podmínky, aby se mladí lidé vrátili k fotbalu," vyzval všechny vlivné osobnosti ve své adoptivní vlasti.
V podobném duchu hovořil i předseda fotbalového svazu Vasilis Gagatsis. "Dneškem to nesmí skončit. Máme obrovskou příležitost zlepšit stav řeckého fotbalu," citovala jeho slova agentura Reuters. Při pohledu na jásajícího premiéra Kostase Karamanlise musejí mít fanoušci pocit, že Rehhagelův návrh získá snadno podporu i v nejvyšších kruzích. Ale teprve budoucnost ukáže, jestli řecký fotbal na zlatu z Lisabonu opravdu vydělal.
 Řecký kapitán Zagorakis s trofejí pro mistry Evropy |
