Šedesátiletý kouč vzal angažmá ve Vlašimi a po čtyřech trénincích s týmem vyrazil k přípravnému utkání na Spartu. A uspěl, druholigový soupeř ve čtvrtek v Praze vyhrál překvapivě 3:1. Vítězství nesnižuje ani fakt, že sparťané nastoupili s náhradníky a mladíky z juniorky.
Naposled působil v druholigových Michalovcích, na východním Slovensku skončil na jaře 2012. Předtím měl úspěchy v Rusku, kde se stal prvním zahraničním koučem, ale také se na psychiatrii léčil z gamblerství a závislosti na lécích.
Koučoval jste první zápas po roce a půl, byť přípravný. Jaké to bylo?
Prostě paráda. A když porazíte Spartu, musíte být spokojený. Ale měl jsem to těžké. Kluky ještě moc neznám, proto na ně řvu příjmením. A taky vidím, kolik dělají chyb. To bude hrozně práce.
Ale zase máte k dispozici hodně mladý tým. To vám vždycky vyhovovalo. Platí to pořád?
Jo, platí. S mladými se mi pracuje vždycky dobře. A myslím si, že další talentovaní ještě přijdou, pracujeme na tom. V každém případě musíme mít rychlé hráče. Dnešní fotbal je založený na rychlosti. Pomalý fotbalista, který je ještě ke všemu pomalý s míčem, nemá šanci. Dnešní hráči, to musí být rakety.
Vlastimil Petrželanarozen: 20. července 1953 Hráčská kariéra: Prostějov (1970 – 1974, 1976 – 1978), Brno (1974 – 1976), Olomouc (1978 – 1980), Cheb (1980 – 1981), Slavia (1981 – 1985) Trenérská kariéra: Slavia (1986 – 1987, 1990 – 1992), Liberec (1992 – 1995), Sparta (1996), Bohemians (1996 – 2002), Mladá Boleslav (2002), Zenit Petrohrad (2002 – 2006), Olomouc (2006–2007), Baku (2007 – 2008), Žižkov (2009 – 2010), Michalovce (2010 – 2012) Trenérské úspěchy: ruský Ligový pohár (2003), 2. místo v ruské lize (2003), čtvrtfinále Poháru UEFA (2006) |
Před zápasem se Spartou jste si velké naděje nedělal. Překvapilo vás vítězství hodně?
Nebojím se žádného zápasu. Je mi jedno, kdo proti mně stojí. Mohli jsme i prohrát, to přiznám. Z výsledku jsem si těžkou hlavu nedělal. Ale nerad prohrávám, takže jsem rád, že jsme vyhráli.
Jaký byl ten rok a půl bez fotbalu?
První rok docela dobrý, měl jsem spoustu práce na baráku a jsem pyšný na to, jak to doma máme. Ale poslední půlrok, to už jsem manželce doma vadil. Dělal jsem všechno, uklízel jsem, chodil jsem za ní a zametal. Byla ráda, že jsem si našel práci.
Už jste byl, řečeno v nadsázce, doma nesnesitelný?
Dokonce moje paní připustila, že by se mnou šla do zahraničí. A to už je co říct. Říkala, klidně s tebou půjdou i do Ruska, hlavně abys nebyl pořád doma.
Není pro vás Vlašim málo? Třináctý tým druhé ligy, pouhý bod od sestupové příčky.
Když mě z ligy nikdo neoslovil... Neberu to špatně, fotbal je jen jeden. Jsem rád, že můžu pracovat. Trenéřina je můj život.
Žijete v Krásném lese ve Frýdlantském výběžku. Přestěhujete se do Vlašimi?
Nejspíš budu mít byt v Praze. Zatím dojíždím, za necelý týden jsem projel přes šest tisíc, což není ideální.
Měl jste vedle Vlašimi i jinou nabídku?
Teď už je to jedno, něco jsem měl, ale všechno hrozně daleko. To už pro mě nebylo.
Kvůli vzdálenosti jste končil i v Michalovcích?
Byl jsem naštvaný, že se psalo, že mě vyhodili. Vždyť já se tam stal čestným občanem města a doteď mi děkují, že jsem jim postavil profesionální mužstvo. Kvůli rodině jsem se musel vrátit, teď jsem spokojený.
Bylo to vidět, jak jste na lavičce zase ve svém živlu.
Kluky teprve poznávám, měli jsme pár tréninků a někteří toho měli dost. Bál jsem se, jak to zvládnou, nejsou to přece jen chlapci z první ligy, fyzicky jsou jinde. Musí do dohnat, což za jedno přípravné období nejde. Ale zase to jsou bojovníci, musím je připravit hlavně takticky. Cílem je jednoznačně záchrana.
