Přestože jste se do první ligy dostal až v pětadvaceti letech, nakonec jste v ní odkopal přes 180 zápasů. Jaký byl potom přerod z hráče ve videoanalytika?
Věřím, že většina hráčů by u fotbalu chtěla zůstat, ale je to nesmírně těžké. Těch míst v profesionálním fotbale, kde vás jsou schopní zaplatit, je prostě omezený počet. Po hráčské kariéře jsem chvíli trénoval v Plzni, potom jsem normálně chodil do zaměstnání. Zpátky k fotbalu mě přivedlo až to, že jsem začal vozit mladšího syna na Spartu. Dostal jsem se tam jako asistent k žákovským kategoriím a postupně jsem se vypracoval až k béčku jako analytik. Tam jsem začal vnímat, že mě trenérská a analytická práce baví.
Jako videoanalytik jste se dostal i do realizačního týmu Jaroslava Šilhavého u české a ománské reprezentace. Jak se tahle spolupráce zrodila?
U reprezentace tehdy měnili analytika a já dostal od trenérů nabídku. Podařilo se nám postoupit na mistrovství Evropy, pak kluci oznámili, že u nároďáku končí, a v lednu nebo v únoru dostali nabídku z Ománu. Zavolali mi, jestli bych šel s nimi. Tady jsem neměl nic závazného, takže jsem to rád přijal.
Plzeňský František Ševinský (vpravo) v souboji se sparťanem Léonardem Kweukem.
Stěhoval jste se tedy přímo do Ománu?
Stěhoval jsem se s nimi. Vždycky jsme tam byli v nějakých blocích, pak jsme letěli zpátky. Manželka s mladším synem Štěpánem za mnou létali na deset až čtrnáct dní. Starší Adam už zůstal doma.
Jaká to byla zkušenost? Nebyla úplně dlouhá, ale…
Nebyla dlouhá, což mě mrzí, protože Omán je nádherná země a Muscat krásné město. Byla to velmi zajímavá zkušenost už jen proto, že ti kluci nejsou úplně profíci, spíš poloprofesionálové. Hodně z nich je v armádě nebo u policie. Je to odlišná mentalita. A úplně největší zkušenost byla s tím, že jsme měli první sraz a hned první den začal ramadán. To bylo šílené. Otočený den, otočená noc, tréninky až v deset večer, protože přes den je čtyřicet až pětapadesát stupňů. V deset jdete trénovat, skončíte v půl dvanácté, kolem půlnoci lehká večeře a druhý den jdete nanovo.
V Brně teď působí v Artisu dva ománští hráči Dahman s Al-Braikim, donedávna je trénoval Jiří Chytrý, se kterým jste působil u reprezentací. Kontaktovali vás, když sem přišli?
Ne, nekontaktovali. Poprvé jsme se tady potkali až teď při našem posledním domácím zápase. A s Jirkou Chytrým jsme se od té doby, co přišel do Artisu, potkali vždy při vzájemném zápase.
Byla pro vás výhoda, že se s koučem Chytrým znáte, když jste se na Artis připravovali?
My děláme analýzu primárně ze zápasů. Zaprvé vidíte, jakým způsobem Artis hrál. Do našeho zápasu měl Artis dvě rozestavení, proto v kanceláři proběhla diskuse, jestli je Jirka schopný se vrátit k tomu prvnímu rozestavení, nebo zůstat u toho druhého. Ale protože nové rozestavení přineslo body, shodli jsme se, že u něj zůstane, což se potvrdilo.
Pojďme ale ke Zbrojovce. Jak se váš přesun do Brna urodil? Nikde jsem nenašel, že byste se s Martinem Svědíkem dříve potkali...
Před příchodem do Zbrojovky jsme se potkali jen jednou, když jsem dělal trenérskou A licenci, tak tam zrovna Martin přednášel. A pak mi jednoho dne zavolal. Měl jsem za sebou několik sezení s jinými trenéry, šlo i o prvoligové kluby. Po schůzce a následných telefonátech mě přesvědčil, že by to mohlo být fajn.
Jak se hlídá superman. Český bek vzpomíná nejen na hattrick od Messiho |
Předpokládám, že do Brna jste se musel přestěhovat...
Původní záměr byl trošku jiný. Myslel jsem, že to zvládnu s dojížděním. V srpnu jsme to ale s rodinou vyhodnotili tak, že se přestěhujeme. Bylo pro mě složité skloubit dojíždění s prací a od léta se vše zlepšilo. Funguje to dobře.
Jaký je popis vaší práce ve Zbrojovce?
Od rána se společně s Tomášem Palinkem věnujeme analytické práci. Připravujeme rozbory soupeřů, rozbory našich zápasů, vyhodnocujeme tréninky. Do toho máme tréninky, které natáčíme, ukládáme. Připravujeme materiály na soupeře i rozbory domácích a venkovních zápasů.
Jak máte s kolegou rozdělené role při zápasech?
Já jsem na tribuně, mám tam záznam, Tomáš je na lavičce a zároveň stříhá věci, které jdou o poločase do kabiny. Ukazuje rozestavení a podrobné věci trenérům nebo asistentům. Já kontroluju, jak jsme se připravili, jestli soupeř něco změnil, jestli jde do stejných věcí, na které jsme se chystali, nebo vymyslel něco nového. A okamžitě dávám echo Tomášovi, aby to trenérům ukázal.
Druhá liga je specifická tím, že se spousta kádrů během zimní přestávky hodně změní. Jak se připravujete například na první jarní utkání, kde se mohou objevit i hráči z lig, kde video není úplně běžné?
Vždycky vycházíme ze zápasů, které soupeř odehrál. Když je člověk šikovný, zvládne sehnat i zápasy z přípravy. Na první jarní zápas s Příbramí jsme vycházeli vyloženě z přípravy. Samozřejmě jsme se podívali i na náš podzimní zápas s nimi, vzali jsme si z něj nějaké věci, jak by mohli hrát. Podívali jsme se na stavbu kádru, jestli tam byly velké změny. Trenér zůstal, takže jsme si říkali, že by mohli hrát stejným stylem, což se nám potvrdilo.
Dá se vaše práce propojit i se sportovním vedením, například při výběru možných posil?
Myslím si, že analytický tým se má skládat z videoanalytika, datového analytika, scoutingu a sportovního vedení. Vše má být propojené a mít zavedené určité procesy. Je to jeden velký celek a obrovská spolupráce celého realizačního týmu.
Když se na chvilku vrátíme k vaší hráčské kariéře, tak letos je to patnáct let, co jste s Plzní získal její první titul. Jaké máte dojmy z toho, co jste tenkrát nastartovali?
Když jsem začal hrát ligu, narodil se Adam, a když jsme udělali titul, narodil se Štěpán. Takže přesně vím, kdy se co stalo. Do Plzně se díky Adamovi a Štěpánovi často vracím, protože tam hrají zápasy. Je nádherné sledovat rozmach tréninkových center, stadionu a všeho okolo.
Často zaznívá, že tehdejší kabina Plzně byla výjimečná. V čem?
To se těžko popisuje. Myslím, že taková kabina už nikde nebude. To, co se tam dělo, jaká byla sranda, jaké jsme si dělali „naschvály“, co jsme si vůči sobě dovolili, to bylo nádherné. Když byl nějaký menší problém, neřešil se v kabině, ale někde jinde. A tam se to krásně vyříkalo. Vždycky si to sedlo. Už v Boleslavi jsem zažil dobrou kabinu, ale když jsem přišel do Plzně, posunulo se to ještě dál. Přišel jsem v zimě, zachránili jsme ligu a ta parta to pak táhla. Musím se přiznat, že mi to trochu připomíná i kabinu tady – skladba hráčů, zkušení i mladší, něco mají za sebou, a je to vidět na hřišti.
SKÓRE OTEVŘEL OBRÁNCE. Plzeňský František Ševinský se raduje ze svého gólu v utkání proti Ostravě.
Do Plzně jste přišel půl roku před první titulovou sezonou. Dovedl jste si představit, že za rok vyhrajete ligu?
Když jsem byl donucen skončit v Boleslavi a ozvala se mi Plzeň, viděl jsem, že tam poslední dva tři roky spíš zachraňovali ligu. Přišel jsem v lednu, v listopadu přede mnou podepsal trenér Pavel Vrba, předtím dorazili kluci ze Sparty. Chvíli trvalo, než si tým sedl. V létě se mužstvo dobře doplnilo a vyšlo nám to. Nahoře se praly silnější kluby, my jsme do toho nějak přišli. Zvládali jsme zápasy, nabalovalo se to, začali chodit lidi, ti nám taky pomohli. A ukazuje se, že když nemáte klima v kabině a partu, tak stejně nedokážete velké věci. My jsme ji tenkrát naštěstí měli.
Nastartovali jste velmi úspěšnou éru plzeňského fotbalu, ostatně vy sám jste si připsal ještě jeden titul...
Doma kvůli tomu máme velkou diskusi, protože ve druhé titulové sezoně jsem v zimě odešel. Myslím, že jsem tam odkopal deset nebo dvanáct zápasů. Já si ten titul počítám, mám ho napsaný. Samozřejmě Adam se Štěpánem mi říkají, že mám jenom jeden, ale já se přiznám – mám dva tituly. (smích) Do fotbalového životopisu si to píšu.
Naskočil jste i v Lize mistrů, kde máte dva starty – jeden proti BATE Borisov a druhý proti Barceloně, kdy Lionel Messi vstřelil hattrick. Jaké to bylo nastoupit proti tehdejší Barceloně?
Samozřejmě úžasné. Já jsem tam šel ve chvíli, kdy jsme dostali gól z penalty, Marián Čišovský byl vyloučený, takže nás bylo o jednoho míň. Asi si každý dokáže vybavit, jaké to pak proti nim je. Už jen když je vidíte z tribuny, pak sedíte na lavičce, a nakonec proti nim hrajete, je to úžasné. Tam si uvědomíte, proč byli tak výborní. Jen jsme se snažili někde chytit míč. Mám doma dres Piquého, moc pěkná připomínka. Na to, co jsem uměl, je mít dva starty v Lize mistrů pro mě obrovský zážitek.
Vy jste v minulosti říkal, že až budou mít vaši kluci odehráno tolik co vy, teprve se můžete bavit. Jak to berou oni?
(smích) Ono to vyznívá hrozně, jako že bych se se syny nebavil, dokud mě nedoženou, ale je to nadsázka. Adam to rád vypráví jako historku. Když si jeden syn projde pubertou a druhý do ní přichází, moc pák na ně nemáte, tak si z toho děláme srandu.
Adam teď září ve Spartě, daří se mu i v jedenadvacítce. Co to s vámi dělá?
V první řadě je pro mě těžké je hodnotit, protože jsem táta a těžko budu úplně objektivní. V druhé řadě si myslím, že oba by měli děkovat mámě, že u fotbalu zůstali, protože já jsem neměl čas je vozit po trénincích a zápasech. Když se narodil Štěpán, manželka jezdila s Adamem na trénink a v kočárku měla malého Štěpánka, což pro ni nebylo jednoduché. V mládeži nebo v béčku to se mnou nic moc nedělalo, ale když nastoupí v lize, musím přiznat, že mám zvláštní pocit. Není to klasická nervozita, spíš jako kdybych ten zápas hrál já. Po utkání jsem hodně vyčerpaný.
V létě s vámi přišel do Zbrojovky i mladší syn Štěpán, předtím působil ve sparťanské akademii. Nebylo těžké ho přesvědčit, aby přešel z tak vyhlášené akademie do Brna?
My už jsme jednoho syna ve Spartě vychovali, druhý tam samozřejmě také byl. Nemyslím si, že je problém přejít do menší akademie. Pořád říkám, že je to o lidech, kteří trénují – musí to být kvalitní, zkušení a vzdělaní trenéři. Pak se to může povést i v Brně. Od Štěpána to bylo fantastické v tom, že si ho sparťanští kluci ve čtrnáctce, patnáctce zvolili kapitánem. On nám řekl: „Tak jo, půjdu, zkusíme to a za rok uvidíme, jak to máma a já zvládneme, vyhodnotíme si to.“ Zatím vše vypadá v pohodě, až si z něj dělám srandu, že mu dávají něco do pití. (smích) Rok nebo dva mu v Brně určitě nijak neuškodí.
Mladší Štěpán hraje v záloze, naopak Adam je stejně jako vy stoper. Jak tento fakt vnímáte?
Adam hraje stopera, což jsem upřímně nechtěl, protože ho budou se mnou srovnávat. Děti, které jdou ve šlépějích rodičů, to mají těžší. A ve Spartě je tlak obrovský – nejen na výkon, ale i na to, co se děje okolo a jak se chováte a tak dál. Štěpánovi je patnáct, těžko říct, jestli v záloze zůstane, může se stát cokoliv. Adam také hrál středního záložníka, až v sedmnácti ho dali na stopera.
POZOR, SUPERMAN. František Ševinský z Plzně se před osmi lety snažil hlídat v utkání Ligy mistrů barcelonskou megahvězdu Lionela Messiho.
Bavíte se doma o fotbale hodně, nebo se snažíte tohle téma držet spíš stranou?
Pořád jsem především táta. Adam je pod velkým tlakem, takže by nebylo dobře, kdybych se s ním bavil jen o fotbale. Je to mladý kluk, potřebuje pořád i normální rodičovskou starostlivost. Přiznám se, že fotbal není úplně hlavní téma. Zavolám, zeptám se, jak se cítí, protože z Plzně vím, jaký je tlak na výkon i výsledek a jak dokážou být fanoušci někdy nemilosrdní. Zajímá mě hlavně jeho rozpoložení. U Štěpána je to jiné, pro něj je fotbal pořád koníček, hlavní téma je škola – tak to bylo i u Adama. O fotbale se samozřejmě s kluky bavíme. Se Štěpánem zkoukneme hodně zápasů, ptá se, co by mohl zlepšit, jak by mohl hrát. S Adamem si po utkání napíšeme, když chce, o výkonu se pobavíme. Ale myslím si, že rodiče by měli zůstat rodiči, ne trenéry.
