„Táta s dcerou v mistráku, nikdy bych nevěřil, že to vůbec bude možné. Jsem hrdý, že jsme průkopníci,“ pyšní se šestačtyřicetiletý gólman a otec o polovinu mladší střelkyně. „Zápas proti chlapům a ještě s tátou jsem měla na svém checklistu, chtěla jsem poznat, v čem je rozdíl. Někteří kluci byli i pomalejší,“ těšilo forvardku, jež mezi ženami kope třetí ligu.
Středočeský tým využil nového pravidla, které od sezony 2024/25 umožňuje, aby v nejnižších dospělých soutěžích hrála smíšená družstva. Což bylo dosud možné jen v mládeži. „Trochu jsem se o Verču bál, ale chlapi byli ohleduplní, k zákeřnostem nedošlo,“ cení si fotbalový veterán, civilním povoláním logistik v automobilce.
A barberka Veronika, která nastoupila na posledních 30 minut a měla při porážce 0:6 i největší šanci hostů, to potvrzuje. „Byli gentlemani. A chválili nás, že jsme do toho s Bárou šly, že jsme na to měly koule,“ zmínila i svoji spoluhráčku Barboru Fojtíkovou, která odehrála dokonce celý zápas.
Jaké bylo zahrát si spolu?
Táta: Skvělé! Od šesti let dcera dělá fotbal, a když byla možnost zahrát si s ní zápas, byl jsem nadšený. Není to první holka, co nastoupila za chlapy, ale otec s dcerou v jednom týmu, to se v Česku ještě nestalo.
Dcera: Byla pro mě čest zahrát si s tatínkem. Po 13 letech jsme se vrátili do stejného klubu. Pokaždé, když měl balon, jsem na něj koukala. Ale to já vždycky, jezdím se na něj dívat odmalička.
Fotbalistka Veronika Černá z Chotusic (číslo 18).
Oslavili jste to spolu?
T.: Já šel na pivko, Verča odjela domů s přítelem. Ale užili jsme si to, jeli jsme jedním autem do Zbraslavic, kde se hrálo, pokecali jsme. Dokonce moje mamka, babička Verči, se byla podívat, aby u toho byla.
D.: Taťka asi jo, tým si šel sednout, já ne - jako fotbalistka moc nepiju!
V deváté lize, tedy okresním přeboru, se obvykle hraje pěkně od podlahy. Nebál jste se o dceru?
T.: Když mi řekla, že bude hrát s námi, moc se mi to nelíbilo. A jejímu příteli taky ne. Já se s kluky znám, byli skvělí, nešli do toho surově, ale s respektem. Hráli naplno, jenže ne tak, jako by proti nim stál devadesátikilový chlap. Nenechali holky hrát, šli jim do těla, vzali jim balon, ale ohleduplně. Žádné lámání nohou.
D.: Asi všichni z rodiny se o mě báli. Nejen táta. Při zápase na to prý nemyslel, ale před ním mi říkal, že neví, jestli šlo o dobrý nápad. Že se bude bát, aby mi neublížili. Chlapi přihlíželi k tomu, že jsme ženské. Nebylo to ostré, spíš bránili tělem. Žádné šlapáky, nic. To spíš já šla do nich možná víc než oni do mě. Chovali se jako gentlemani.
Zastal byste se dcery na hřišti, kdyby někdo ujel?
T.: Samozřejmě! To bych tam vletěl. Ale nemusel jsem nic řešit.
Veroniko, poradila byste si i sama?
D.: Jsem od rány, ale mezi chlapy jsem si moc nevyskakovala. V ženských jo, tam si řeknu pár slov. Tady jsem byla u země. Chlapi moc nechtějí, aby ženské hrály v mužském týmu, byli překvapení. Při rozcvičce soupeři říkali: Ty jo, to se nesmí, ne? Pak nás pochválili, že jsme do toho s Bárou šly, že jsme na to měly koule.
T.: Verča není úplně tvrďák, ale ani puťka, co by si nechala všechno líbit.
Jsme dvě mámy, no a co? Fotbalistky nejen o synovi. Proč se nevyplatilo být v repre? |
Nezaslechli jste od fanoušků klasické řeči o návratu k plotně?
D.: Nic takového, vůbec. Fanoušci jásali a řvali při naší šanci nebo když jsme si my holky přihrály. Jen pozitivní ohlasy!
T.: Já fanoušky moc nevnímal, zase tolik lidí nepřišlo, ale všechny reakce byly v pohodě. I po zápase. Přečetl jsem si jen pár hloupých komentářů, jestli jsme se společně sprchovali.
A jak jste řešili tyto praktické záležitosti?
T.: My jsme se převlékali první, šli jsme se rozcvičit, po nás holky. Po zápase jsme se osprchovali, holky potom. Zbraslavice nevěděly, že by nám měly chystat druhou kabinu, možná ani další pro hosty nemají. My jsme to prostě zařídili takhle, bylo to v pohodě.
D.: Měli jsme jednu kabinu, přes kterou jsme si my holky zalezly do sprch. Šly jsme se do nich převléknout po chlapech a po zápase to samé. Takže žádné dámy první, chlapi měli přednost! (smích)
A co jadrný mužský slovník, museli jste ubrat?
T.: Vůbec. Bavili jsme se jako každý jiný zápas, v rámci mezí. Možná, že v kabině u holek někdy padají horší slova než u chlapů. (smích)
D.: My holky ho asi máme občas i horší. Lítají tam samá hovada, čů..., zmr... Holky nadávají na diváky, protihráčky, občas na rozhodčí. Dost podobné jako u mužů.
Jak jste zvládla zápas fyzicky, silově, fotbalově?
D.: Těžko říct, když do nás tolik nešli, nedalo se otestovat, jestli jsme rychlejší, pomalejší, slabší, silnější. Myslím, že jsme s mojí spoluhráčkou zapadly. Většině chlapů bylo třicet nebo čtyřicet, ale žádní pupkáči. A pár dorostenců.
T.: Vyběhla na 30 minut, někteří kluci hráli bez nálady, po zápase jsme si říkali, že jsme tam měli dát Verču dřív. Měla i naši největší šanci, přízemní centr před bránu, ona se do balonu opřela placírkou a těsně nad. Kdyby dala ještě gól, to by byla úplně bomba!
Takže do týmu fotbalově zapadla?
T.: Myslím, že jo. Jasně, někteří kluci jsou silovější, rychlejší, navíc to byl její první zápas. Od rána měla trému, bolel ji žaludek. Říkám jí: Buď v klidu! A nakonec z toho měla výborný pocit. Měli jsme na střídání i kluky a stejně tam trenér poslal nejdřív holky, protože hrály líp. Bára dokonce nastoupila v základu. Naše áčko postoupilo ten víkend do I. B třídy, já si zahrál s dcerou, takže byl důvod slavit. Všechno dopadlo parádně.
D.: Nejsme stejně dobré jako ostatní chlapi, ale najde se výjimka, která hraje hůř než my. (smích) Pohybem jsem nezaostávala, někteří kluci byli pomalejší. Přihrávky fajn, akorát mi přišlo, že spoluhráči nás nechtějí tolik využívat. Třeba nechtěli riskovat, že míč ztratíme, netušili, jestli to zvládneme. Já měla i šanci, ale v holčičím fotbale nejsou tak prudké centry, jsme zvyklé na pomalejší. Nastavila jsem placírku a míč uletěl nad branku, při ženském centru by se to nestalo.
Fotbalistka Veronika Černá z Chotusic ještě v dresu Čáslavi (číslo 18). Za ní Barbora Fojtíková (13).
Zapsali jste se do české fotbalové historie. Jak vám to lichotí?
T.: Už mi to vyjíždí umělá inteligence: 6. června hrál Martin Černý s Veronikou Černou mistrák. Jsem na to hrdý, v mém fotbalovém důchodu aspoň trošku slávy. (smích) Fotbal mě drží, asi budu chytat ještě nějaký rok. Chodím hrát i za áčko, takže si třeba zachytám ještě I. B třídu. Oni vědí, že když za mnou přijdou, jsem schopný zrušit vše ostatní kolem a jdu na fotbal. Je to moje srdcovka, jsem do fotbalu blázen. A moje dcera taky.
D.: Se spoluhráčkou Bárou Fojtíkovou jsme si myslely, že budeme první ženské, které nastoupí do mužského zápasu. A že pak o tom budeme číst články. Ani nás nenapadlo, že by to mělo mít příběh dcera – otec. Překvapení.
Veroniko, jak vás přijali spoluhráči?
D.: Měli právě ty srandičky: Holky, půjdete s námi do sprchy? Já se k tomu možná ani nevyjadřovala. (smích)
T.: Úplně v pohodě. Máme fotbalovou skupinu, proběhla nějaká komunikace, co je na tom pravdy, že s námi budou hrát holky. Trenér napsal, že to je domluvené, i proto, že nás bylo málo. A kluci to přijali, byli rádi, že tým je doplněný.
Platilo se za první start v mužích zápisné?
T.: To ne. Ještě aby za to musely něco dávat. Už takhle byly vyklepané. Ale po zápase všichni uznali, že to tak strašné nebylo. Fyzicky to zvládaly.
D.: Hlavně Bára to dávala v pohodě, já měla po 30 minutách dost. Hrála celý zápas a nebyla na přítěž, vynikala, sama si nosila míč na noze a občas udělala kličku.
Vítáte pravidlo, že v dospělých nejnižších soutěžích mohou nastoupit ženy a muži v jednom týmu?
T.: Ano, ale kdyby byl zápas, ve kterém byl šlo o hodně a bylo by to vyhrocené, tak nevím, jestli by bylo dobré holky nasadit. Teď už nikdo nemohl postoupit ani sestoupit, byla volnější atmosféra. Ve vyhrocených zápasech by už mohlo jít o zdraví.
D.: Pro mě je to pravidlo plus, že jsem si to mohla zkusit. A asi pro všechny ženské, které to mají v checklistu. Každá, i já, si chce odškrtnout, že hrála s mužskými. Jako ženská si říkáte, jaké to je, jestli jsou lepší, horší, jaké budou rozdíly. A já na checklistu také měla zahrát si s tátou. Chlapi z toho pravidla nadšení nebudou, ale ženy ano - ženských klubů je málo, jezdíme kvůli tomu dálky. Teď můžou hrát vlastně skoro na každé vesnici.
Hory, koně, ale hlavně fotbal. Jaký je svět kapitánky Sparty Bartoňové? |
Zůstane to ale spíš výjimka?
T.: Určitě. Třeba pro doplnění týmu, když budou nějaká zranění. Nemyslím, že by holky chodily každý týden, mají svůj tým, svoji sezonu. A v důležitých zápasech už by chlapi třeba tak ohleduplní být nemuseli.
D.: Myslím, že ano. Mému trenérovi v ženském týmu by se to nelíbilo, s Chotusicemi hrajeme třetí ligu. Jako výpomoc, kdybych chlapů bylo málo, by mě to bavilo.
Co mohou ženy přinést do chlapského fotbalu?
T.: Možná takové povzbuzení pro chlapy i pro soupeře, že se budou chtít vytáhnout. Jasně, někdo může říct: Prosím tě, holky proti nám? To zase bude fotbal... Ale teď se to neslo v suprovém duchu, od nás i od soupeře.
D.: Přinesly jsme mrštnost, lehce obkroužíme kolem hráče. Výhoda je, že chlapi do nás tolik nejdou, takže máme větší prostor využít šance. Kdybychom ale s nimi hrály pravidelně, na gentlemanství by po čase zapomněli.
Mohou se časem ženy objevit i ve vyšších mužských soutěžích?
D.: Myslím, že ne. Holka by už hodně zaostávala. Možná ani osmá liga by nebyla vhodná. Když vidím áčko a béčko u nás, je to velký rozdíl. Devátá liga je akorát.
T.: Okresy jsou asi maximum, ve vyšších soutěžích jsou zápasy vyhrocenější a mohlo by to být nebezpečné. A nemuselo by se to všem líbit.
Fotbalový brankář Martin Černý z Chotusic.
Veronika Černá, fotbalista Chotusic.
Vy jste dceru vedl k fotbalu odmala?
T.: Od šesti let hrála s kluky, ve starších žácích byla stoperka, sbírala balony a kluci z ní měli respekt. Teď hraje za Chotusice třetí ligu, začali ji stavět do útoku. Nedařilo se jim dávat góly, jí to docela chytlo, umí se prosadit.
D.: Na taťku jsem se chodila dívat odmala, takže fotbal přišel automaticky. Cestu jsem si našla sama přes kamarádku, která mě dovedla na první trénink. Taťka asi nepočítal, že by mě to chytlo. Ani tehdy moc holek nehrálo.
Jací jste fanoušci fotbalu? Štengrujete se s dcerou?
T.: To úplně ne. Já jsem sparťan, dcera taky. Nemám odpor vůči slávistům, mám rád, když je dobrý fotbal, ale třeba poslední derby se mi moc nelíbila. Už je to vyhrocené až moc, nadávají si. A pro mládež je špatné, když to pak vidí v televizi. Třeba útočníka Chorého, jak tam blázní. Když je hezký fotbal, podívám se na cokoliv. Samozřejmě na Messiho, Ronalda, ale že bych je nosil na tričku, to ne.
D.: Já jsem nestranná. Nelíbí se mi agrese mezi týmy, hlavně co se dělo na Slavii v derby se Spartou. Nemám to ráda. Dřív jsem byla sparťanka, ale když jsem dostala rozum, zjistila jsem, že nemá smysl někomu fandit.
Martine, byl jste vždy brankář?
T.: Já začínal taky v útoku od šesti let, pak mě to táhlo do brány. Můj děda taky chytal, možná do 55, 60 let. Byl výborný. Já ho moc nepamatuju, ale tak se to tady vypráví. A mě taky občas pochválí.
Dala by vám dcera gól?
T.: Kdyby na mě jela sama, tak jo. Nebo z nějaké střely z vápna, když se trefí, nemáte moc šanci. Má docela ránu. Určitě mi už nějaké góly dala. Má hroznou výhodu, že kope oběma nohama, levačku má silnější, ale kopne i pravou. Já mám levačku na opírání.
D.: Když jsem byla malá, občas jsem na tátu kopala penalty, ale to nejde s dneškem srovnávat. Vůbec nevím, jestli bych ho překonala, teď jsme to nezkoušeli.
Paní průkopnice. Union Berlín má trenérku. Stejně tak Břevnov. Kdo bude další? |
Jiné sporty Veroniku nelákaly?
T.: Ani ne, od šesti let hraje fotbal, asi se projevily moje geny. (smích) I druhá dcera Klárka hrála, ta byla ještě taková, že se vůbec nebála, do všeho letěla po hlavě. Ale už to vzdala.
Zhodnoťte se navzájem, co jsou vaše fotbalové přednosti a v čem byste se mohli zlepšit?
T.: Řekl bych, že Verča je rychlá. Jak začala hrát v útoku, ví, kam si stoupnout, naběhnout, přimotá se do šance a dá gól. To je u útočníků důležitá věc. Je jednou z nejlepších střelkyň týmu, je produktivní. Mohla by být tvrdší. Když je nějaký souboj, kolikrát mi přijde, že se spíš bojí. Jde tam na dlouhou nohu. A občas by to mohla vzít na sebe, chce spíš nahrát, rozdat si to s dalšími spoluhráčkami. Radím jí: Někdy zkus dvě tři kličky.
D.: Táta je výborný brankář. Jsem na něj pyšná. Sice zaostává ve výkopu, ale v chytání je skvělý. Je mrštný a u penalt ví, kam skákat, většinou tipne stranu správně. Já dřív taky chtěla chytat, teď už ne. Baví mě běhat, ne jen stát v bráně. I když táta v ní taky lítá.
